Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 11

11. listopadu 2010 v 20:36 | Gaīa |  Teorie relativity
Po celkem krátké pauze je tu 11. Užijete si ji! :D


1.Nesnáším nechápavé lidi.
2.Nesnáším svoji segru.
3.Všeobecná chtivost je nakažlivá...



"Možná si o mě budeš myslet, že jsem debil, ale tohle pro mě hodně znamená a..." a bla bla bla ... To, že jsem souhlasila, že se sejdu s Filipem, byla asi nejhorší chyba v mém životě... Jak někdo může být tak nudný? A nevšímavý? Přece když se levou rukou opírám o hlavu - to už je první signál! A přece nemůže být tak blbý aby si myslel, že výmluva typu: "Chlastala jsem celou noc, tak promiň, ale sem děsně unavená!" by mohla být pravda. Je fakt, že u mě jo, ale zas... Sakra vždyť shledávám zajímavější cestu, na které se poflakují 13 leté pipinky a čas od času i někdo jinej.

Jo, sedíme v kavárně v centru... A tohle... tohle je přece...
"SAKRA!" zakleju hlasitě na celou kavárnu.
"Ali, není ti něco?"
"Jau, ale niic, v klidůů!" Říkám s velkou dávkou ironie, ale je to stejně jedno, protože si toho nevšímá a pomáhá mi nahoru na židli, kam jsem spadla, když jsem přes výlohu uviděla mou už skoro 15 letou segru, kterou jsem na férovku neviděla už tak... týden. Ale měla sem moc práce na to, abych se tím zabývala, když ona je furt v tahu.
"Fakt jsi v pohodě?"  Ptá se mě znovu a ustrašeně se ohlíží na vykulený dav v kavárně, co nás sleduje.
"Jo, jo. Nechceš jít?" Navrhnu mu, ale nepochopí to...
"Jo, můžem jít někam jinam," souhlasí úlevně a vůbec nepochopí, že chci, aby vypadl ON!

Než stihl zaplatit, zdrhla jsem ven a momentálně zběsile utíkám ulicí a porážím lidi, tělo, netělo.

"Nemůžeš dávat pozor?" řekl vztekle nějaký debil.
"Sorry," řekla jsem otráveně.
"Jak jako sorry?" Nevěří svým uším.
"Ou..." ale na druhé straně ulice vidím Filipa. Hm, no nic se nedá dělat... Políbím toho neznámýho, naštvanýho chlápka a po očku sleduju Filipa. Až se vytratí, tak se odlepím od toho týpka, který mi polibky vášnivě oplácí.
"To se snad děláš srandu?" Kulí na mě hnědý oči, jakoby to fakt byl jen špatnej vtip.
Pokrčila jsem rameny.
"Potřebovala jsem se zbavit svýho bývalýho, kterej je tak natrvrdlý a myslí si, že to furt má budoucnost. No doufám, že ted už si to nemyslí...!" Říkám, pokukujíc po Filipovi, který smutně odchází. Není mi ho vůůůbec líto. A komu by bylo, kdyby ho tak dlouho nudil svýma kecama? Příště mě snad nikam zvát nebude.
"Ou, tak to je skvělý!" Raduje se ten týpek, vůbec nevím proč. Nadzvedla jsem jedno obočí.
"Ted už se můžeš líbat výhradně jen se mnou!" Trošku jsem zpanikařila, ale týpek byl rychlejší a přitáhnul si mě k sobě. Hm, ale nelíbá tak špatně. Jakože je i dost sexy...

Představte si... neobyčejné, hnědé vlasy, uhrančivé tmavě hnědé oči trochu lesklé a úúžasná postava. Samozřejmě plné rty přímo vybízející k polibku. Dobře jsem si vybrala! 

Dokonalost....

Nevím jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme se od sebe konečně odtrhli, rychle jsem se nadechla a vybafla na něho: "Máš holku?"On se jen svůdně usmál a znovu mě políbil.


"Kdes byla?" Vyjel na mě hned tatka po příchodu domů. Protočím oči.
"Přece s Filipem..."
"Nelži! Filip ti ted volal!" Achjo, to je debil...
"No a co říkal?"
"Že ho dnešek mrzí!" Skoro nepostřehnutelně se ušklíbl, ale v hlase jízlivost stejně nezamaskoval. On Filipa nikdy neměl moc rád, poslední týdny našeho chození ho přímo nesnášel a doslova skákal radostí, když jsem se s ním rozešla.
"No mě dnešek teda vůůůbec nemrzí!" ušklíbla jsem se taky a chtěla odkráčet do pokoje, když jsem si vzpomněla, že se musím tatky na něco zeptat.
"Kde je Sára?"
"No kde asi, zavřená ve svým pokoji, jako vždycky," zavrčel nevrle.
Šla jsem k ní do pokoje.
"Sáro?" řekla jsem tiše. Aspoň jsem se teda snažila...
"..." Hmm tak asi nic no...

Sklesle jdu do pokoje. I po líbačce s NÁDHERNÝM sexy chlapem. Divný...

"Ajajajajajajajáááááj!" Řítí se na mě Tarzan.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" Zařvu, bo do mě Lukin narazí a povalí mě na zem.
"CO TO ZAS VYMÝŠLÍŠ?!" Ječím na něj a snažím se zpod něho vyprostit.
"Ups..."
"Ti dám takové ups až ti uletí hlava, víš jak jsem se lekla?!" Řvu a nadávám a ječím a postupuju dopředu a Lukáš jenom couvá a couvá a couvá s nejistým úsměvem a pořád couvá a ...  Ted už necouvá.
"Sakra..." Na chvilku jsem si myslela, že předvedl dokonalý trik se zmizením, ale on jaksi zapomněl, že přitom couvání došel tak daleko a já mám otevřené okno dokořán...
"Si v pohodě?"
"Jo, žiju..." hlásí nijak nadšeně z hlavou zabořenou v trávě, takže ke mě jeho slova dolíhají dost tlumeně.

Chtěla jsem něco říct, ale zarazila mě kolemjdoucí/poskakující blondýnka s partou kámošů, něčemu se hlasitě smějíc. Ta blondýnka je hodně výrazná. Krátké střapaté vlasy, osobité (úžasné!) hadry, úsměv od ucha k uchu a hlasitost sama. Najednou se obrátí k naší zahradě a začne se nehorázně smát.
"Luky, co to tam děláš?!" Ten okamžitě přestane hrát naštvanýho, uraženýho, zraněnýho a usměje se na ni Hollywoodským úsměvem.
"Ále, znáš to, jen  malá nehoda v podobě spadnutí z okna!" Ušklíbla jsem se. Oba se na mě otočili.
"Mimochodem, tohle je Alča. Al, tohle je El! El, Al chodí na stejnou školu, jakou budeš chodit ty!" Informuje nás.
"Tak to mě těší!" Usměje se na mě.
"Jo mě tež!" zakřením se.
"Ale dávej si na Alču pozor, je to krutá ocelová pěst a..." ha! Já věděla, že to řekne!
"Skapni Lukine, však si to zasloužíš, jak předtím ten Filip! Jo, byla sem s ním dneska a D-Ě-S však ti ještě povím," slíbila jsem.
"No jo, Lukášek nám taky někdy zlobí!" usmívá se El a říká provokativně-milým tonem. V životě jsem takový neslyšela, ta holka bude vážně oridžinal.
"Já? Jistě že ne, jak bych mohl!" zazubí se frajersky.
"Nechceš jít pokecat?" Navrhl jí Lukáš. El se ohlídla po svých kámoších. Ti se usmáli a šli a tak přikývla.
"Erm... Al?" Zubí se pro změnu na .
"No?" ptám se opatrně, protože moc nepobírám, jakou to má souvislost se mnou...




"Takže ty si prvačka, jo?" ptám se jí.
"No správně bych měla jít do devítky, ale už se mi nechtělo být na základce, tak jsem si udělala jen závěrečné zkoušky v září, proto nastupuju až příští týden, v půlce října," tý jo, tý ta huba slušně jede...
"Tak to jo... To já kdybych rodičům řekla, že se mi nechce být v devítce, tak by mě asi vyhodili z domu!" Křečovitě se usmívám.
"Milý rodiče," poznamená.
"No strašně, zvlášť mamka a její uječenost a fotr a jeho příjemnost a-"
"Zadrž, zadrž, Ali! Nechceme tu přece být dalších sto let a poslouchat tvoje stížnosti na rodinu!" Ušklíbl se Lukáš, už mě zná a ví, že o stížnostech na rodinu dokážu kecat hodiny a hodiny. Přibližně za rok mě to omrzí a začnu kecat o něčem jiným…
Nakonec jsem teda pochopila, jakou to má souvislost se mnou a s naším bytem, který nám třem poskytuje kávu, teplo a MTV. Nebo očko.
"Takže… El…. Kdy tě uvidím ve škole?"
"Dneska je sobota, tak zítra bysme mohli někam vyrazit, třeba na kryták, můžu vzít pár kámošů a na pondělí bysme mohly vymyslet nějakou akci nebo-"
"Nebo nějaké uvítání El
v nové škole. Mohl bych se stavit a udělat si z vaší ředitelky prdel, že jsem nový žák, ale nejsem!" Dokončil Lukáš s úšklebkem.
"Hej to nezkoušej kamo, to je taková kráva, že to svět neviděl, ta tě zadupe sto metrů pod zem ani nebudeš vědět, že tam jsi," upozornila jsem ho.
"Ale tu nějakou přivítačku pro El bysme uspořádat mohli. Teda ne že bych si myslela, že se nedokážeš zvýraznit i bez ní, ale bude to fajn oživení nudného pondělí."
"Oka, tak co plánuješ?" Ušklíbla jsem se na Lukina.
"Vidím jak ji jiskří oči a cítím průšvih!" Taky se ušklíbl. Mávla jsem rukou.
"Ale neboj, znáš mě ne?"
"No právě!" Ušklíbl se ještě víc. Zvedla jsem oči v sloup.
"A i kdybych z toho měla průšvih, ty na naší školu stejně nechodíš, takže ti to může být úplně jedno. Ty, El… Nechceš svého bývalého kamaráda vyhodit? U mě, jakožto jeho nejlepší kamarádky by to bylo velice nevhodné a mohl by se i naštvat, ale ty klidně můžeš, protože tobě by jistě odpustil i zlaté prase." Neptejte se mě, proč zrovna zlaté prase. Asi to ze mě v záchvatu demence jenom tak vyšlo. Nicméně jsem zjistila, s očima pořád přilepenýma na Lukinoi, že se El nějak neozývá. Vlastně už jsem její hlas neslyšela pár minut, což
je u tak společenského tvora jako je ona dost divné.
Donutila jsem se odlepit pohled od mého kámoše, co se mě snažil praštit a dovolila jsem si pohled hodit pohled vedle sebe. Ovšem, byla tam jen prázdná židle. Přejížděla jsem celou místnost očima, ale El nikde nebyla. Že aby předvedla dokonalé kouzlo se zmizením.
"Kde je?" Postřehl i Lukin, kam zírám.
"Těžko říct. Ty - není náhodou oina dcera Copperfielda, že ne?"
"Ne, ne, jen…" zarazila se, protože mu došlo, že si zase dělám srandu z její takzvané dokonalosti, kterou mě ještě nepřestal oblažovat. Pokusil se mě praštit. Ale já jsem rychlejší! Ha, už se bijeme zuřivě rukama i nohama jako magoři a
k tomu nám hraje písnička na očku od Xindla a Olgy Lounové - Láska v housce, což se k tomu teda moc nehodí, ale tak…

A najednou jsem uviděla nějakého chlapa, producírovat se v našem domě. Cizího chlapa. A vedle něho El, jak na něho zbožně zírá. A kdy už se baívme o zírání, já zírala na ně ( a schytla pár nemilých ran od
Lukina. Hajzl, když se nedívám!)
"Přestaň!" Okřikla jsem ho.
Nepřestal.
"Dobře, ale už to začíná být trapný!" Naštvala jsem se.
"To mi říká ta pravá!" Pochechtával se.
"Haha, vidíš je?" Ukázala jsem na ty dva, ted už oblizující se dvojici. To si ze mě dělaní prdel? Holka kterou znám sotva dvě hodiny si přivede ke mně domů chlápka a v pohodě se s ním oblizuje!
"Hej, tohle není bordel!" Křikla jsem na ně.
El se od něho se smíchem odlepila a řekla:"Však to druhý tu ještě neděláme!" Ještě. Ještě!
To druhý tady nesmím dělat ani já! (pod výhružkou smrti, nebo vyhozením z domu, zákaz od mých vyloženě laskavých rodičů)
"No tak to je paráda!" Vztekala jsem a nervně si odfoukla si vlasy, co mi spadly do výhledu.
Podívala jsem se na Lukyho, jestli je stejně pohoršen (!!!) jako já. Ale tváří se… Zklamaně. Zachmuřeně. Smutně…
Drcla jsem do něj.
"Klid, svět se nehrotí, kvůli tomuhle "romantickému" failu!" Ok, já vím, že nejsem příliš citlivá a nemám moc pochopení, tak už to nemusíte opakovat!
"Jo, já vím," řekl tiše. TIŠE! On! To je jako bych byla tichá já, no to si ze mě dělá vyloženě prdel. To už fakt není možný. Svět se zbláznil. Čeká nás apokalypsa. Asi emigruju do Ameriky…
"Dobře, dobře, tak se rozejděte, ok? Oblizovat se můžete kdekoliv jinde, tady na vás není nikdo zvedavej!" Nasílím jsem je od sebe odtrhla a vyšoupla z baráku.
Zabouchla za nima dveře a padala do svýho pokoje, kterej má normální atmosféru a nebyl morálně pohoršen.
"Tak dobře, co ti je. Pořád ji chceš?" Narážela jsem na Lukáše, kterej seděl v křesle a tupě zíral do zdi. Na mým spešl křesle! Ale dneska mu to odpustím…
"Já nevím. Asi mi přijde zvláštní ji vidět se líbat s jiným…" vypadlo z něj podivné přiznání.
"A cos čekal, že bude držet pusový celibát?"
"To ne, ale… Al, ty víš že jsem přelétavý a to docela hodně, ale já s ní chodil ještě minulý týden… tak… jsme se pak rozešli, kvůli škole, jejím rodičlma
aona se tu ted líbá s nšjakým neznámým týpkem…"
"Ou…" Ou, mi přijde docela výstižný.
"Co jsi to říkal o její dokonalosti? Není to jenom mrcha, co tě využívá?"
"Ne, to rozhodně ne! Al, neznáš ji. Nepomohla ti, když ti bylo hrozně." On je fakt slepý. Pořád ji brání.
"No, ted ti je hrozně kvůli ní …" řekla jsem opatrně, nechci mu ublížit ještě já.
"Jo, to máš pravdu…" souhlasí. Hm, já vím, že ji mám.
"A co ty s Mart'ou, jak to mezi vámi je?" změnil téma. To se mi zrovna nehodí!
"Se ho zeptej!"
"Neviděl jsem se s ním od Filipovy party,"
"No, nemluvíme spolu," řekla jsem stručně.
"Aha, a důvod?" Jooo, on to vlastně neví! Hm…
"No … důvod… Zničili jsme mu s Honzinem jeho nejoblíbenější tričko, na kterým si hrozně zakládal."
"Moment… nebylo náhodou modrý?"
"Čistou náhodou jo, proč? Víš o co jde?"
"Asi jo…"
"Tak to vybal!" Vyštěkla jsem na něj.
"No, to nejde. Není to moje věc." To už jsme někde slyšela…
"Neštvi!" Zavyla jsem. "Přesně tohle mi říkal Honza."
"Dobře, ale je to pravda," pokrčil rameny. A co já s tím jako že to je pravda?
"Snad jsem taky jeho kámoška. A on mi to sám nevyklopí, protože se hádáme a neusmíříme se, dokud ho nebudu moct pochopit, což nebudu, dokud nebudu vědět o co jde, ale ty mi to nechceš říct, tak budeme rozhádání." Použila jsem na něj chladnou logiku a trochu psychického vydírání. Jestli tohle nezabere, tak-
"Ne, nemůžu," zavrtěl hlavou. "Slíbil jsem mu to a nepodrazím ho, i když jsi moje nejlepší kámoška. Zkus se mu omluvit, nějak to vyjasnit, chovat se vstřícně. Pochopí tě. Někdy je to sice totální debil, ale má i svý dobrý dny a určitě tě nepošle někam, zvlášt, když mu na tobě taky určitě záleží," vyložil mi. - tak budu prdeli. Ale ted snad nebudu.
"Jak to víš?" zajímala jsem se.
"Jde to vidět," pokrčil rameny a já pokývala hlavou. No, možná bych tu omluvu nebo tak mohla zkusti, pokud mě nebude moc štvát… A jestli mi to nepřeruší nějaký pěkný chalan, protože všeobecná chtivost je nakažlivá
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 18. listopadu 2010 v 22:48 | Reagovat

suprová kapitola. zas mě skvěle pobavila. doufám, že se konečně v další kapitole dozvím, co pro Marťu znamenalo to triko. už jsem fakt napnutá ;-)

2 Angie Angie | Web | 21. listopadu 2010 v 16:49 | Reagovat

Já jdu domů a nebudu rušit. Anebo zajdu na párek. :-D  :-D  :-D
K tomu není snad co dodat, krom toho, že s tím trikem už mě fakt sereš!
Elizabeth má pravdu, příště to už napiš nebo si tě v té Ově najdu. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama