Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 10

10. října 2010 v 17:06 | Gaīa |  Teorie relativity
1. Něco jiného, je ostrá přetvářka...
2. A něco jiného...
3. ... je lhát.
4. Neviditelný bod, který nevidíte tady.

Achjo....

"Al, Alčo?"
"Hmmm?"
"Co je ti? Vypadáš, jako by ti ulátly mouchy, nebo hůř opíchaly mravenci!" Tohle je naše společná hláška, kterou jsme vymysleli (takže pozor na autorská práva!) a obvykle se po ní valím smíchy na zemi, ale ted mě fakt nepobavila. Nevím, co se mnou je. Ale to pitomé: "Co je ti?"  ted slyším skoro pořád. Doslova se to na mě valí ze všech stran. je to jako být svazována něčím, co neumím popsat, ani vyjádřit.  Něčím, co ze sebe nemůžu dostat, at se snažím  jak se snažím.
Vrhla jsem na Lukina vražedný pohled.
"No tak, co se děje..."Povzdechla jsem si.
"Nic. Teda alespon by se nic nedělo, kdybych věděla, co se vlastně děje a proč se pořád cítím jako přejetá nákladákem .... i když... to ne, ale kdybych to věděla, tak už bych to dávno vyřešila, takže by se nic nedělo, jasný?" vychrlila jsem na něho jedním dechem a začala přecházet po místosti sem tam. Dobře se u toho přemýšlí.
"Hm... o já nevím, to musíš vědět ty!" Pokrčil rameny a podotknul inteligetně Lukáš.
"Lukine..."
"No?"
"Prosim tě vypadni..." zavrčela jsem.Lukáš teda prohodil oči v sloup a odešel oknem, jako skoro vždycky.

Možná, že bych věděla co mě stresuje, kdybych se nad tím aspon ejdnou zamyslela, ale když já prostě nechci! Proč  to nemůže jenom tak prostě zmizet? Achjo, to je fakt na pytel todle.

"Alčo..." řekl tiše Honza. Podívala jsem se na něj. Měl v očích takový ten soucitný, litující výraz. Nesnáším, když mě někdo lituje!
"Alčo, ěm to mrzí. Opravdu." Co to sakra mele?"
"Eh, cože? Tys mi něco zničil?" Zeptala sjem se opatrně. Pokoj zdemolovaný není...
"Ne jen... obávám se, že za tvou příšernou náladu v posledních dnech můžu já."
"Vážně?" Prohodila sem suše. Jak by zan mohl moct.
"Jo. Víš, to s tím Martou... lhal jsem ti. Není to jen jeho příběh." Zpozorněla jsem.
"A?" Naléhala jsem.
"Alčo já... nemůžu ti to říct. Jen vím, jak se Marta cítí a... radím ti, pokud se s ním chceš usmířit, omluv se mu. Někde soukromě, upřímně... Tak jak to umíš." To si snad ze mě dělá srandu?! Nevěřím svých uším.
Polkla jsem.
"Aha. No páni. Takže tu máme lháře. Dík brácha, nemohls to říct dřív? třeba o takové dva týdny, abych na všechny nemusela být tak neuvěřitelně protivná a mít tak mizernou náladu?" Já si vůbec neuvědomila, že mi brouka do hlavy nasadfil právě brácha s Martinem.
"Promin," sklopil oči.
"Hm... omluvit no," řekla jsem hořce. "A proč to neuděláš ty?"
"Poprali bysme se. Ode mě to bere jako větší zradu, protože já vím, co ho k takové urážlivosti vede. A... anvíc mě bere i úplně jinak, než tebe."
"Jak to myslíš, sme kámoši!" To se z toho jako snaží vykroutit, nebo vážně neumí vymyslet lepší argument?
"Jo, ale... Jsi holka. Tebe nezmlátí."
"To se ho jako bojíš?" nechápala jsem.
"Ne, ale..."
"Tak o co ti sakra jde?" Vyjekla jsem hlasitě. Hodně hlasitě a hodně naštvaně. Až se Honza polekal.
Vydechl, zavřel oči, nadechl se a znovu vydechl.
"Ty ho tolik neznáš, "řekl nakonec. Tak tiše, že jsem to skoro přeslechla.
"No paráda. Já ho neznám. Bezvadný, trefa do černýho," řekla jsem ironicky.
"Tak jsem to nemyslel!" Vztekle jsem se na něho podívala a hned zmlkl.
"Tak... se podle toho zařid. Jestli teda chceš." Odešel. Konečně.


V posteli v noci

Možná... možná, že má brácha pravdu. Možná ho fakt neznám natolik, abych mohla předvídat nějaké jeho reakce, nebo prostě ho jen neznám natolik, abych věděla, co se mu kdysi stalo a tak... Ale asi se mu omluvím. Přinejmenším kvůli tomu, abych se přestala stresovat a a vlna stresu odplula někam do Východní Evropy.
Achjo... Ale to mu sakra někdo umřel, že mu na tom triku tak záleží? A v tom mě něco napadlo. Páni, já jsem geniální!
Letěla jsem do kuchyně prohrabat koš. Kurva, mamka už to vysypala! Letěla jsem k popelnici, co máme venku před barákem, tu malou a modlila se, at ji ještě nevynesli a obsah nedali na spálení, nebo na skládku nebo tak.
JÉÉÉÉ! JE TO TU! HURÁÁÁ!!
A ted .... ten nejtěžší úkol. Zašít ho, aby drželo. Naštěstí jsem ho nerozedrala na moc velký kousky, bo se mi to tričko fakt moc líbí a i trhání na ty čtyři kusy mě stálo velkou námahu a spoustu nervů. A ted ho musím zpátky zašít.


Uf.... Srala jsem se s tím celou noc, ale dobrý. Je to. Mám to!!! JOOOO!!! Jsem vážně dobrá! Vážně. Ale fakt. Vypadá to sice kapku debilně a kapku to smrdí z té popelnice, ale to spraví vonavka. Je mi jasný, že už ho nosit nebude, ale jako vzpomínka ve skříni nebo kdekoliv jinde to postačí.

další den v tramce...

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!! TO snad nenímožný!!!!!!!!!!!!!!!!!! JÁ TY STRANY SEŠILA OBRÁCENĚ! A VŮBEC SEM SI TOHO NEVŠIMLA!!!!!!!! Omg, to snad není možný... nádech, výdech, nádech, výdech... to bude dobrý. Prostě mu řeknu, že sem šila poprvý v životě. Sakra, to je fakt hrůza....

Mno nic.
"Tak už se s tebou dá mluvit?" Zeptal se mě Marek se zdvyženým obočím.
"Ale jo," mávla jsem rukou.
Pořád se na mě čumí se zdviženým obočím.
"Proč se na mě pořád tak díváš?!" Vyjekla jsem.
"Nejsi nějak moc na nervy?"
"Jo, jsem."
"Takže se s tebou ještě nedá mluvit," řekl Marek a kdoví proč vypadá docela pobaveně.
Zhluboka sjem se nadechla a vydechla, abych mluvila v klidu.
"Až odpoledne," řekla jsem.
"Dobře," přikývl. Zní, jako by přemáhal smích. Podívala jsem se na něj...
"Hahahahahahaha!" A musela se rozesmát. Chlamali sme se na zastávce a ani pořádně nevěděli čemu. Aspon teda já ne.
"Díky," řekla jsem, když jsme nastupovali do busu, co přijel zas o 3 minuty později, (ale dneska mi to nevadí) a utírala si slzy smíchu.
"V pohodě, jsem ráda, že už se pořád jen nemračíš!" Usmál se na mě, fakt krásně.
Sedli jsme si úplně dozadu do trojky, Marek víc k oknu a já vedle něj, takže vedle mě bylo místo.
Živě jsme se bavili a smáli a já se konečně cítila po dvou týdnech uvolněně. Marek je fakt skv+lej kámoš.
Zastaivli jsme na sadu, ostatně jako vždycky a on mi zrovna popisoval, jak na jeho bývalé škole byl gey a jaké měl gesta a jednu scénu s ním, když se naštvaL, což bylo fakt zajímavé a měla sjem co dělat, abych se nerozesmála naplno, ještě než povídání zkončí, ale pak jsem ho zničeho nci přestala poslouchat. Nešlo o to, že ybch nechtěla, jen jsem uviděla Martu jak nastupuje a...
"Achjo," zahučela jsem směrem k Markovi, protože Martin si sedl vedle mě...
"Prostě ho ignoruj," zasyčel mi do ucha. Přikývla jsem. Ale ono se ho moc ignorovat nedá... teda ne uplně.

Zvlášt v hodinách.
"Alice, řekni mi, co je to..." blabla blááá! Rozhodla jsem se pro přetvářku. Pro dost krutou přetvářku. Veškerý dobrý úmysly, kteýr jsem k němu měla se vypařili.
"Koho to zajímá?" protáhla jsem znuděně obličej.
"Alice! Nebud drzá!"Posměšně jsem se ušklíbla. Opřela jsem si hlavu o levou ruku a provokativně se na něho zadívala.
"Ále, vždyt je to pravda! Koho chcete přesvědčit, že ty žvásty co do nás cpete vás aspon trochu zajímaj." To jsem neřekla já. Poplašeně jsem se otočila dozadu na nějakou novou holku. Vůbec jsem nevěděla, že někdo nastoupil.
Měla krátké blondaté vlasy a v nich  tyrkysové proužky. Černě obtáhnuté oči a v nose piercing s tyrkysovým kamínkem. Na rukou spoustu náramků, černé tílko, černou krátkou sukni s rozparkem jakoby roztrženou se stříbrným pyramidovým páskem, místo papučí kozačky.
"Kdy přišla?" zašeptala jsem k Markovi.
"Asi dneska, předtím jsem si jí tu nevšil a vzhledem k tomu, že je první hodina," pokrčil rameny. Že by to byla ta Elsie?
"A ty jsi kdo?" Zamračil se Marta.
"Nová studentka."
"Myslím, že to už jsme stačili pochopit," řekl uštěpačně.
"I vy?" pozvedla nedůvěřivě obočí, stále se znuděným výrazem. Martinovi dalo hoodně velkou práci se ovládnout. To bylo vidět.
"Jak se jmenuješ?" Řekl nakonec. Má můj obdiv.
"Dakota Terakowska," řekla sice s nepatrně přimhouřenýma očima, ale flegmaticko-znuděným hlasem.
"Ty si z Polska?" zeptal se Martin překvapeně.
"Ne, jenom je moje mamka taková pitka že si dala do příjmení dvojité w," řekla ironicky a protočila oči. Martin zaskřípal zuby.
"No dobře, Dakoto, tak dávej pozor," řekl tvrdě, ale ovládl se. Dakota neodpověděla, jen pozvedla obočí tak vysoko, že ještě trochu a byla by bez něho.
Někdy Martina fakt obdivuju. Vrhla jsem na něj starostlivý pohled. Uhnul očima a podíval se z okna jako by říkal:" Dneska už si toho udělala VÍC NEŽ DOST!" Jo, on má co říkat. Protočila jsem oči v sloup a hodina (naštěstí)skončila, takže ani Dakota už nemohla říct nic, čím by Martu ponížila.

Ale - problém. Už vůbec nemám náladu dát mu to triko, co jsem pro něj s tak dobrými úmysly a úsilým šila. Ale nevykládejte si to nějak zle, mám ho pořád celkem ráda a docela mi na něm i záleží, ale prostě je to takový divý - navíc ve škole - navíc když jsem na něho byla dneska tak hnusná. Ale ono se to prostě nedalo po tom,jak se hnusně zachoval v buse (třetí "Ale" všímáte si? Dneska fakt nejsem ve formě) a vlastně vy to nevíte...

Seděla jsem s Markem a relativně v pohodě si s ním kecala a umírala smíchy nad příběhem s geyem, i když si sedl vedle mě a VSADÍM SE, že natahoval uši, aby mu nic neuteklo... Přesto s emi dařilo ho spěšně ignorovat do doby, než se ho Marek zeptal, jeslti nemá co na práci a strašně se nudí, když musí poslouchat cizí rozhovory. Jo, uznávám, že to Marek asi neměl říkat, ale rozhodně byl slušný,  ostatně jako vždycky.  Říká, že se přece neponíží na jejich úroven. Jo, souhlasím, ale mě to někdy KRITICKY nejde. Viz Píchánková apod. A rozhodně to je víc, než k čemu se vybičoval Martin. Ne, že by byl sprostý, nebo tak něco, ale rozhodně nebyl tka na úrovni jako Marek. No a pak se mě Marek tiše zeptal, proč se s ním vůbec bavím. Mno... "tiše". A já mu stejně "tiše" řekla, že se s ním momentálně nebavím a Martin na to: "Jo, kvůli tomuhle frajerovi, co!" Odfrkl si pohrdavě. Nejde jen o to, že v tom momentě jsme se s ním nebavili ani JEDEN a on se sprostě vmísil do hovoru, ale takový primitivní dodatek! Marek je naštěstí dostatečně inteligentní, aby nic nedodával a prostě ho klidně dál ignoroval, protože si myslí, že mu Marta nesahá ani po kotníky. Někdy fakt NE... Za to já asi moc inteligentní nejsem, protože jsem mu málem vrazila a fakt by tam ještě ted mě můj otisk a nejmín o jeden zub mín, kdyby mě zlatíko Marek nerozesmál nárazovým vtipem tak STRAŠNĚ, že jsem se málem POBLILA.

A tady to máte. To k příběhu "Omluva" atd. Možná mu to dám později, když už jsem se s ním tak srala, ale dneska určo ne.





Jubilejní kapitola. To je paráda, už to píšu skoro rok :D Ale mám to vymyšlené i dál i napsané na papírech a taky mě tahle povídka mega baví, takže bych jí měla časem dopsat a možná i vydat, kdyby se na to našel dostatečně velký blázen :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 13. října 2010 v 18:18 | Reagovat

Ty mě vážně štveš!
Ok, dneska jsem se dozvěděla jen to, že se spolu opět nebaví. A to s tím Honzou bylo fakt nefér, protože já CHCI IHNED vědět, proč to tričko má takovou cenu. A jedem, šup! :-?
Jinak jsem se nedozvěděla vůbec nic a to tady umírám napětím, nehledě na to, že mě od včerejška pořád bolí ta hlava a od ponděla jsem neviděla žádné dlouhovlasé kluky, tudíž mám vážné podezření, že to je právě ten důvod, proč mě bolí hlava. Nemám denně svou duševní potravu :-(

2 Christienka Christienka | Web | 24. října 2010 v 16:19 | Reagovat

10.kapitola
budu se muset mrknout i na ty předchozí, vypadá to zajímavě:-)

a díky za koment

3 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 28. října 2010 v 20:44 | Reagovat

tak konečně po 100 letech na netu.
souhlasím s Angie. taky by mě fakt zajímalo, co to všechno má znamenat. doufám, že se toho v další kapitole dozvíme víc ;-)
jinak je to super a doufám, že se nová kapitola ubjeví co nevidět :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama