Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 8

23. července 2010 v 0:21 | Gaīa |  Teorie relativity

Dlouho jsem nic nepřidala, protože jsem tuhle povídku plánovala víc smutnější, ale pak se mi to smazalo a tak sem se vykašlala na smutnou část a máme tu tuhle blbost xD
Něco je z mojí vlastní zkušenosti a radím vám... Pijte s mírou! ;-)
A navíc! Kdo uhádne, která pasáž je z mojí vlastní zkušenosti, může si vybrat příští povídku! Kteroukoliv ;-)


Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 8



  1. Demence vládne světem.
  2. Někdovelký průšvih...
  3. UŽ NEBUDU PÍT!!!

Hej ale tak lidited sem se teda slušně nasrala! Jako fakt, to snad ani není možný, taková demence. Ale asi je… No posudte sami.


Si tak jdu v klídku dom z kalby (no dobře, v klídku… motání a objímání laviček a sloupů je v pohodě, ne? No aspon u mě, když se nekontroluju. Ale aspon sem nehonila netopýry jak minule…
a ještě k tomu u řeky… sem tam pak spadla a musel pro mě kámoš skočit. Jak ten ráno nadával… ale malou utěchou mu bylo, že to celý nahrával, fakt debil… ) a ted na mě zařve nějaký bezdák, či co to bylo, jak se mi daří.
"Ale jooo, jde to… jak ty?" ptala jsem se ho, i když sem ho vůbec nepoznala.
"Dobrýý, dobrýý!"
"Jo, taky??"
"Jo, jo," přikývl a vesele se usmál a z toho sem chytla asi tak půl hodinovej záchvat smíchu. Sem si pak přidala i jako zhulená nebo zfetlá… No ale jdeme dál.
"To vždycky odpovídáš dvojitě?"
"Jo, jo!" Další zářivý úsměv. Další můj výtlem. To už máme prosím hodinu strávenou s neznámým týpkem o půlnoci venku.
"Hele, koukej, lampa!" ukázala sem na lampu a schvápně použila pražácký přízvuk, i když to fakt nechápu. Ale tak v opilosti se to dá tolerovat… A si dokážu živě představit, jak blbě sem se u toho tlemila.
"Vidím, vidím," přikývl a oba sme dobrých deset minut stáli na ceste a s otevřenýma hubama sme vyjeveně sledovali lampu. Demence na druhou. (teprv, bude hůř xD)
Pak mě to přestalo bavit a prostě jsem k té lampě šla a normálně ji objala, že to je moje zlato a ten týpek se ke mně skoro přidal. No, on tu lampu totiž pochcal a s ní i mě, bo sem jí objímala. A já místo toho, abych začala řvat, sem se jenom připitoměle usmála a řikam: "Tady je nějaké teplo!" a ten typoš chytil výtlem a že to je prej horkej pramen. No já měla dost… Ale děcka, to byste nevěřili, co všecko se dá vyvádět a to je teprve demence na třetí. (!)
"Jak se ten chalan vychcal a zasadil svoji kládu zpátky do mechu, tak si sedl do trávy, a že prej bude pozorovat měsíc. A já že mě to nebaví, že jdu ,lézt na strom… Mimochodem, asi sem si něco vzala už před tou kalbou, bo sem na sobě měla mini a legíny… Takže si dokážete jistě představit, jak to vypadalo… No zážitek na celej život pro toho, kdo mě pozoroval… Ten strom byla totiž bříza a byla dost kluzká a celkem tenká s těnkími větmevi, takže se na ní lezlo dost blbě, a i když já jsem v lezení na strom hotovej přeborní, tak se mi to nijak zvlášt nedařilo. Teda, né, že bych se divila…
Ani se tomu nedá říct lezení. Prostě jsem před tou břízou stála a koumala, jak na ní vylézt. Po pár minutách jsem na ni hupl a zase spadla na zem. (A pak se ráno divila, z čeho přesně mám ty oka na legínách …)
"Možná ti to půjde líp, když si sundáš boty!" Poradil mi ten týpek a můj pohled sklouzl na zelené, klouzavé žáby.
"Jo, to je fakt, dík!" zdvihla jsem palec nahoru, hodila žáby do trávy a zkusila lézt znovu. Ted už se mi to celkem dařilo a fakt sem tam normálně vylezla! Sem přeborník v lezení na stromy i když sem ožralá, sem fakt borka!
A tak sedím na tom stromě, tak vidím světýlko.
"Jééé! Já vidím světýlko!" A ten typoš se uchechtl a povídá: "Vážně, Mařenko a nežije tam zlá ježibaba?" A já byla samozřejmě uražená a tak sem z toho stromu, na ktereje sem se tak pracně drápala, zase slezla dolů a bafla na toho týpka: "Tak ji pojd hledat!" Ted ze mě musel mít pomalu infarkt, bo jsem se k němu plížila. Sice jsem se k němu pížila tak "potichu", že to muselo být slyšet i u nás doma (a že ta kalba je od nás fakt DOST daleko), ale tak alkohol snižuje smysly, jako i sluch, takže se ani moc nedivím, že vyskočil jako by právě zjistil, že leží v mraveništi a zase sletěl dolů, bo zakopl o klacek. Jo, demence na čtvrtou…
"Tak pojd!" řekl, když zase s námahou vstal a přitom si mnul koleno.
Tak jsme šli asi pět minut až sem se ho musela zeptat.
"Vážně, ale VÁŽNĚ chceš chodit s tou rukou na koleni? Vypadáěš totiž jako naprostý dement!" řekla jsem mu narovinu. On se narovnal a zatvářil uraženě.
"Nooo tak.. bolest je bolest!" Zamáchal rukama ve vzduchu.
"Jo, ale si chlap! Teda snad… tak snad něco vydržíš, ne?"
"Hm…" zamručel, ale to už jsme došli k tomu světýlku, aneb rodiný barák. Ještě, že né náš…
"No konečně! Už jsem si myslel, že sem nedojdeme! To musel Jeníček s Mařenkou jít taky takovou dálku?"
"Přestan si stěžovat a radši se ohni, abych ti mohla vylézt na záda a přelézt plot!" Okřikla jsem ho a on se fakt sehnul.
"A nemyslíš, že to je nezákonný?" zasípal, když jsem si stála v pohodě na něm a ohlížela se d okna přes ten vysoký plot.
"Chceš vědět jestli tam žije ježibaba, nebo ne?" zeptala jsem se ho a s žuchnutím přistála v měkké trávě.
"Hmmm Anglický trávník, super! Ta ježibaba musí mít opravdu šikovnýho dědečka…" Pochvalovala jsem si. Demence na pátou.
"Třeba má zahradníka!" Napadlo toho typoše, jak přistál vedle mě.
"Myslíš, že by měla na to ho platit?" Nezdálo se mi to.
"Mno, třeba jí ty perníky vynášej dost!"
"Jo, to je fakt, tak jdem!" Rozkázala jsem a šli jsme k oknu alias světýlku a v pohodě jsem se tam čuměli.
"To je fakt divný. Tam není ježibaba, ale normální ženská!" vybuchla jsem nad tou nespravedlností.
"Normální? To je naprostý kus!" Rozzářily se typošovi oči.
"Klasický chlap…" zvedla jsem oči k nebi.
"Hej, ty jsi dcera ježibaby?" zaklepala jsem na okno a zařvala svoji domněnku. Ehm, ale já neumím klepat normálně ani za normálních okolností, takže to vypadalo asi takhle…
"Třísk třísk třísk, buch buch buch TŘÍSK!"
Ta ženská jak si nás všimla, tak zaječela a hnala se z pokoje.
Místo ní přišel ven urostlý chlap s výškou asi tak 2 metry.
"Potřebujete něco?" Řekl hrubým hlasem. My synchronizovaně polkli a zavrtěli hlavou.
"Ehm, ne, nashledanou!" zařvala jsem se zářivým úsměvem, to jen pro jistotu, kdyby byl nachluchlý.
Okamžitě jsme se obrátili a zdrhali. Nevím, jak dlouho. Každopádně asi hodně, bo Marta pak řikal, že už pomalu ani neměl dech. Haha, patří mu to! Debilovi, co nás natáčel!

Zastavili jsme se s týpkem před MÝM barákem. Ale z toho běhání se nám asi nahnal vzduch do plic, nebo nevím, ale prostě jsme vystřízlivěli. A navíc už svítalo. Takže jsem v tom týpkovi poznala bráchu….

Ono to bylo totiž tak, že ten den měl brácha narozky, ale my se s ním s Martou nebavili a tak jsme se mu vysrali na nějaký chystání jeho oslavy narozek a každý jsme šli na kalbu zvlášt. Teda, já šla s Martinem, ale ten se někdy o půlnoci ztratil s nějakou sexy kočkou.
A tak, bo mě kalba nebavila, jsem šla kolem jedný ráno, parádně zchlastaná, domů. No aspon jsem to zamýšlela, jenomže jsem potkala toho týpka, mýho brachu, co šel ze stejný kalby jak já…
my s bráchou máme fakt hodně věcí společných, když jsme si vybrali stejnou pařbu, když jich je ve městě stovky. A my si sebe ani nevšimli… A Martin pak šel taky dom a uviděl nás a tak začal v poho nahrávat. A fakt nás sledoval až do tý doby, než jsme šli domů a poznali se.
Úúúch, parádní story, co? To mi připomíná ty kraviny co byly v "To nevymyslíš!". No až na to, že to vymyslel osud a my s bráchou a Martin. Ale nemyslete si, že mu to projde jen tak, my si na něho už nachystali skvělou pomstu. Hahá, to má jako ponaučení, že nemá debilně natáčet! A kvůli tý pomstě jsme se dokonce zase udobřili. Hmm, to zavání až moc happyendem! No co nadělám …
"Bavíš se,
Marťo?" zazubila jsem se na něj.
"Umpf, grrrr, uffffuf, JISTĚ!" Zavrčel skrz sevřené zuby. Jo, jo… holt happyend! Alespon pro dnešek… (!)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 25. července 2010 v 9:19 | Reagovat

parádní kapitola. zas jsem se u ní nasmála. doufám, že další bude co nejdřív :-)

P.S. taky už mám novou kapitolu ;-)

2 Aňulka Aňulka | Web | 28. července 2010 v 13:53 | Reagovat

Nevím, ale tahle kapitola mě dost zklamala. Jak jsi psala, byla to docela blbost, mě spíše přišlo, jako bys byla opilá ty, když jsi to psala.
Už mi to přišlo moc přeplácnuté, ale se z toho dalo vycucat co nejvíc legrace, ale mě nepobavilo nic, bylo to moc umělé a na to nejsem u téhle povídky zvyklá, protože ta ti jde tak od ruky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama