Teorie relativity aneb můj postoj k životu 9

26. července 2010 v 19:03 | Gaīa |  Teorie relativity
Teorie relativity aneb můj postoj k životu 9


  1. "Mám dojem, že pčíknu."
  2. "Tak pčíkni!"
  3. "Ne, to si radši nadělám do kalhot."





Hojec lidi. Martin se mnou nemluví. Opět. Za tento měsíc to už je po... hm.... desáté? Nevím přesně, každej den se hádáme a druhej den se usmíříme a pak zas je uraženej a že se mnou nemluví. Pako jedno. Ale pár výhod to má - nevyvolává mě v hodinách!

S bráchou pohoda. S Lukinem taky... Vlastně jediná věc co mě trápí, je....

"Máš pět!" Zazní ostrý hlas učitelky Píchánkové.
"Cože? Proč? Vždyť tam nemám jedinou chybu!" Vybuchnu.
"Děláš si ze mě srandu? I kdyby si tam neměla žádnou chybu a to máš, tak ten škrabopis a celá úprava je naprosto děsná!" Vrátí mi mojí úhlednou přeškrtnutou slohovku bez jediné chyby s originálním nápadem a s dodrženou tématikou.
"Navíc si nedodržela téma. Jestli to měl být příběh, tak se radši zamysli nad tím, co to slovo znamená, protože jsem u toho málem usnula nudou," A ještě si provokativně zívne, nána pitomá!
Pusa mi zůstává otevřená šokem a nevěřícností.
"Zavři pusu, naletí ti do ní moucha," zaklapne mi ležérně pusu až to cvakne a odklape si ze třídy na svých hnusných zelených retro sandálech s 10 centimetrovým podpatkem. Nechápu, kam ta ženská dala hlavu, když si koupila take podpatky. Už tak je to žirafa!
Nejspíš jí mozek zmizel hned po narození. Vsadím se, že to udělalo jenom... puf! Nad tou prázdnotou co tam měla a pořád má.
Vyřítím se za ní s myšlenkou si opravit známku za každou cenu!
"Ale paní učitelko, jak to můžete říct! Vždyť téma je naprosto správné a dodržené, písmo naprosto čitelné a příběh orginální, co byste ještě chtěla?!" Vyložím ji všecky argumenty, zatímco mi ona nevěnuje ani špetku pozornosti a míří nahoru po schodech do svého kabinetu a poté do sborovny.
"No tak, posloucháte mě?" Zamávám jí před očima.
"Ale jistě, to tvoje kvokání se nedá přeslechnout!" Setře mě jak mouchu z předního skla.
"Eéch..." dojde mi na chvilku řeč, ale fakt jenom na chvilku, "Vy, že jste zasvětila svůj život dětem a jejich vzdělávání?" Předstírám šok. Rozhodla jsem se hrát na city.
"Ne vzdělávání dětí, ale náctiletých a cetiletých většinou parchantů a rozmazlených fiflenek jako jsi ty a frajerů, jejíchž mozek je tak malinkatý, že si prostě nezapamatujou,
že se mnou se nemají dohadovat!" Vychrlila na mě tvrdě a zabouchla mi dveře před sborovnou.
"Ale přece mě musíte vyslechnout!" Zakřičela jsem před dveřmi zoufale až se to rozlehlo po celý škole.
Hm, fajná akustika....
"Svoji povinnost učitelky jsem splnila a také jsem tě vyslechla. Mojí povinností není vyhovět každému přání každého mého otravného studenta!" Sdělila mi mile s úsměvem a provokativně si kousla do oplatku.

Křup! Těsně před mým obličejem. Kdybych nezavřela oči, měla bych drobky i v nich.
"Jistě, já jen žádám férové ohodnocení mé slohové práce!" Vynaložila jsem extra usilí na to, abych mluvila slušně a dala super důraz na slovo férový, bo to té babě asi moc neříká!
"Ty asi nevíš kdy přestat, co?"
"Já bych přestala, kdyby jste mi dala férovou známku!"
"A ta je která?"
"No... je to všecko správně a úhledné a čitelné taky, takže... 1!" Vrhla jsem na ni nadějný pohled.
"Měla bys být mín arogantní," zavrčela a zase zabouchla před nosem.
"Oh, my God..."
vzdychla jsem útrpně. Fakt není možný.


Mno, tak už víte co mě tak trochu trápí... že propadám z čejáku a to naprosto neprávem jen kvůli debilné učitelky co je tak blbá, že neví, co je to - "Přestaň provokovat krávo!!!"
Ha, ale já to nenechám jen tak, to ještě Píchánková uvidí a bude litovat, že si kdy zasedla na
Alici Svobodovou!

"Ehm, Ali? Proč se tváříš tak bojovně?" Zeptal se mě opatrně Honzin.
"Jak jako?" Nechápu.
"Stojíš jako Obama při projevu! Hahahahahahaha!" Dostal brášin neskutečnej výtlem.
"A to mám stát jako socha svobody, nebo co?!" Vyjela jsem na něj podrážděně.
"Ale ne, klídek!" Klidnil mě, pořád vytlemený.
"Ale jasně. Jen se směj. Mě to vůůůbec nevadí, stejně jako mi vůůůbec nevadí, že si na mě zasedla ta stará hnusná přerosstlá rašple,c o mě nechává propadnout, jak by mi to mohlo vadit, že?" Ušklíbla jsem se.
"Tak to řekni Martovi!"
"Jo, haha, a něco inteligentnějšího nemáš? Si už zapomněl, že od tý doby co nás ten debil natáčel se pořád hádáme?"
"Tak se s ním usmiř!" Navrhl.
"Kdybych věděla jak, udělala bych to už dávno...."
povzdechla jsem si.
"No jo, ten trest byl možná moc krutej..."
"Hm.... možná jsme mu přitom neměli ničit jeho nejoblíbenější triko, navíc když bylo tak krásný..."
"Tak mu kup nový!"
"To není špatnej nápad... Ale nemám prachy...."
zamítla jsem jeho návrh.
"Ti dám!" Mávl rukou brášin.
"Fakt? Jéé díííkyyy!" Radostí jsem vyskočila a skočila mu do náruče.
"Přece je to i moje vina," mile se usmál.

"Jo a jak ses bavil na oslavě?" Zeptala jsem se ho v autě.
"Ále jo, bylo tam fajn.... To víš, narozky se musí pořádně oslavit!" Prohrábl si vlasy.
"No jasně, že musí, ale když já si fakt myslela, že seš bezdák!" Rozesmála jsem se.
"Tssse!" pohodil hlavou jak arogantní manekýn.


"Tohle je jeho triko?" Zeptala sem se bráchy v shopu A3.
"Jak to mám vědět, jsem chlap!" Bránil se, jakoby to snad byla nějaká výmluva.
"Ooo, jsem překvapená! A já holka. A co má být?"
"Chlapi si blbě pamatujou barvy. Třeba čísla v klidu, ale barvy... " "objasnil" mi to.
"Super, ale já vím, že bylo modrý, jen nevím jaký přesně," zavrčela jsem.
"Jo, tak s tím ti neporadím," houkl brácha. "Já jen vím, že to bylo tričko a stopro s krátkým rukávem, protože Marta jiný nosí jen v případech největší nouze."
"Super-cenný poznatek," procedila jsem skrz vztekem sevřené zuby.
"A co tohle?" Zvedl nad hlavu uplně jiný triko, než jaký hledáme. Občas si říkám, že je vážně až přehnaně někdy mimo realitu. Ale úplně. Ale jak jsme se podívala na opačnou stranu, jako na to tričko, uviděla jsem jistou osobu, pro kterou tohle celý směšný divadlo absoluvujem.
Honem jsem sprintovala za ním, div jsem neporazila bráchu, který se na mě čuměl, jako by mi přeskočilo. Ten má co říkat.

"Čau! Co ty tu?" Pozdravila jsem ho vesele.
"Nazdar," zamumla suše koutkem pusy a ani se neobtěžoval zvednout ke mě oči. To už mu nestojím ani za to??
"Martine, nehraj si na ledovýho, nejde ti to!" Upozornila jsem ho.
"Hm, skvělý." Nic moc žádná reakce. Páni, ten se teda musí hodně ovládat... Jak ho znám a že já ho znám dobře celkem...
"Čau," pozdravil ho trochu zaraženě Honza.
"Čau," k němu Martin ale zvedl oči a zamračil se na něj.
"Přišli jste absolvovat další trapný rituál na zničení mého trička?" Optal se vztekle, snažíc se vztek zamaskovat za nudu. Nešlo mu to, vážně ne.
"Ne, představ si, že ne. Vybíráme ti nový," začala jsem lehkým, volným hlasem,a by se snad pánové ještě ve svým "ranným mládí" nepoprali v obchodě a nešli třeba do vazby, to by se ve škole vysvětlovalo docela blbě, navíc ty mý probémy s magorkou Píchánkovou... To nebylo by to růžový. Nebo spíš bylo. Bylo by to strašný!
"Ooo, vážně? Já si tady taky kupuju nové triko, přesně to, co jste mi zničili!" Informoval nás Marta ironicky-jízlivě.
"Hm... no tak jestli ho poznáš, tak ti ho zaplatíme!" Navrhla jsem mu se zářivým úsměvem. To jsem ale neměla dělat. Rozzuřilo ho to ještě víc.
"Si myslíš,ž e potřebuju, abyste mi platili věci?" zasyčel nenávistně.Ten to docela přehání...
"Héj, bylo to jenom triko! Jen triko, jasný?" Konečně se na mě podíval. Tak nějak zamyšleně, což je u něho trochu děsivý.
"Pro tebe to je jen triko! Pro mě kus vzpomínek! To triko mi darovala jedna osoba, na které mi hodně záleží!"Rozpovídal se. Já ještě než jsem stihla zapojit mozek, ze mě vypadlo: "Tak at ti ho daruje znovu!" 
Nic neřekl. Jen uhnul očima a dál, o trochu zuřivěji probíral věšáky s tričkama. Honza mi položil ruku na rameno, abych konečně byla zticha.

Nevím, co si o mě myslí. Oba. Ale nejsem tak pitomá, abych dál mluvila. Doufám. Odešli jsme z obchodu bez rozloučení. Teda Honza mě odvedl, jinak bych tam stála a pozorovala ho jak mlčí a zuřivě se probírá tričkama asi ještě hodně dlouho. V tu chvíli, mi pohled na něj přišel tak... fascinující. A zvláštní. Vypadal mile. Vypadal citlivě. Vypadal jako člověk, který si už něco prožil a to "něco" zrovna nepatřilo mezi jeho nejradostnější zážitky a živé kalby.

Bylo to jako propadnout se do jiného světa, který je úplně stejný jako ten náš a stejně je úplně jiný. Který vypadá úplně stejně jako ten náš. Připadala jsem si vážně divně.

Když jsem pak jela s Honzou domů, zeptala jsem se ho na to.
"Nechce se mi  o tom moc mluvit. Asi se ho na to budeš muset zeptat sama. Koneckonců, já ti to ani pořádně říct nemůžu, je to jeho věc,. Jeho příběh, jeho zážitek, jeho citová záležitost. Dalo by se říct, že nemám dostatečné pravomoce ti to říct." To bylo to jediné, co mi na to řekl.
Pak mě něco napadlo.
"Ale ty si přece věděl, že je to pro něho víc než tričko, tak proč jsi mi to neřekl?" Nechápala jsem. "Neničila bych mu ho kdybych věděla, že je to pro něho fakt důležitý."
"Myslíš, že jsem si na to vzpoměl?" Vyjekl na mě zuřivě až trhl volantem a my málem vybourali.Přešla jsem to mlčením. Radši. Ale on ne.
"Vyčítám si to víc než ty, protože vím o co jde! Nechápu, jak jsem na to mohl zapomenout, nechápu jak jsem to prostě mohl jen tak ... vypustit..." Ke konci už si spíš mumlal pro sebe. Ani jednou se na mě za celý svůj krátký proslov nepodíval.

Jak jsme přišli, hned jsem volala Lukinovi. Musím se s ním prostě sejít! Za ten šok v shopu A3 stoprocentně. Potřebuju, aby mi vylepšil náladu.

Ležíme na krásně zelenoučké travičce a díváme se na krásně modré plující mraky, co vypadají tak mírumilovně, že by se v takovou chvíli člověk ani nemohl naštvat. Zhluboka jsem se nadechla čistého, svěžího vzduchu a cítila jsem, jak ze mě všechny starosti mizí a vypařují se a oxidují xd vlivem toho krásného čistého svěžího, úžasného vzdoušku. ÁÁÁ JÁ MILUJU PŘÍRODU! To byste do mě neřekli, co? Taká pařmenka a miluje přírodu. I když už jsem na kalbě dlouho nebyla... Teda před dvěma dny... No nic.

Zkrátka jde o to, že já miluju větrný počasí. Ne moc déšt, nebo velkej pařák, ale vítr nade vše. Vítr ve mě probouzí emoce, vítr mě jich dokáže zbavit. Je tak neohrožený, tak nezávislý...

Ale teplo je prostě teplo. Možná se i opálím!

"Jo, to sem ti chtěl říct!" Vyjekl Lukáš a vytrhl mě tak z úvah a navíc děsně vyděsi.
"Co jako děláš! Málem jsem kvůli tobě spolkla tik-tak!" Obvinila jsem ho. No já vím, není moc rozumný ležet a přitom cumlat tik-tak, ale když svěží dech! Ten je důležitý! NEbudu jak to hovado Lukin, co když si grkne, tak cítím "svěží" závan toho, co měl k jídlu. Což je většinou vepřové. Lukáš miluje vepřové. Nechípu to. Ale tak jemu zas nechutná čokoláda, což nechápu ještě víc, ale tak...  chlapi obecně jsou víc na maso než na sladké a taky hodně na prasata. Nj, vrána k vráně sedá. Nebo spíš prase k praseti se tulí a v žaludku ho tráví... Ježiš, chudky prasátka! Je to tak malé a růžové a oni to klidně sežerou... No nic, nejdem ochránce zvířat nebo tka něco, tak nad tím raděši nebudu přemýšlet.
Opřela jsem se o lokty.
"Cos mi teda chtěl říct?" kývla jsem na Lukáše, že může spustit.
"No, do vaší školy má nastoupit jedna moje kámoška," hmmm fascinující. Čekala jsem teda větší novinku za ten šok. Ale předstítrala jsem, že mě to zajímá, tak jsem řekla:"Jo, vážně? Mno a jaká je?"
"Strašně fajn. Kdysi jsem s ní chodil," začal se úplně rozplývat. O bože, to zas bdue zábava...
"Ooo vážně? Líbal jsi jí nohy?" Ušklíbla jsem se. Zle se na mě podíval. Co mu přelítlo přes nos?
"Mluvíš o ní, jako o bohyni!" bráním se.
"El je jedna z nejmilejších a nejhodnějších a nejbáječnějších lidí, co jsem kdy poznal. Má nejen vrozený takt, ale i úžasnou empatii. Dokáže vycítit, co si myslíš a podle  toho se zachovat. Na druhou stranu to není žádná stydlivka, dokáže to pořásně rozablit a je úžasně chytrá a vtipná!" Poučil mě.
"Takže dokonalost forever, co?" Znovu jsem se ušklíbla.
"Neznáš ji," posadil se. "El není jako všichni ostatní. Je naprostý originál."
"Díky," řekla jsem ironicky.
"Tak jsem to nemyslel. Ty jsi zase úplně jiná, než ona. nejde vás dvě srovnávat, navíc s tebouch nechodil a ani nechci."
"No potěš koště!" Vyhrkla jsem.
"Takže..." Lukin na mě vrhl zkoumavý pohled a čekal, co ze mě zas vypadne,"El bude na naší škole něco jako.... modla jo?" Dělala jsem si z něho dál strandu. Jen zavrtěl hlavou.
"Víš, Al... neznáš ji. Až ji poznáš, můžeš soudit, ale takhle..." Postavil se. Taky jsem se postavila a šla k vodě. Jsme totiž u Odry.
"Já jen myslím... jak o někom můžeš říkat, jak je dokonalej přece... musí mít nějaký chyby, ne?" Rozhodila jsem rukama.
"Ale jasně že má chyby. Neřekl jsem, že je dokonalá. jen jsem vyjmenoval její nejlepší vlastnosti. A jestli chceš i ty špatný, tak prosím. Třeba je strašně nezodpovědná."
"To já jsem taky," řekla jsem tím tonem, jakože nezodpovědnost za extra špatnou vlastnost nepovažuju.
"A taky je děsně nespolehlivá a zapomnětlivá. Trvalo tři týdny, než mi bez přemýšlení řekla, jak se jmenuju a to nepatřím zrovna mezi nevýrazný lidi."
"A stejně si s ní chodil?" Řekla jsem překvapeně. "Já ybch asi nechodila s někým, kdo is ani nedokáže zapamatovat mý jméno."
Začal se nehorázně smát. Dívala jsem se na něj jak na blázna. Vlastně proč jenom jak, že... Pomalu se zdá, že jeho míra nenormulnosti překročila hranici snesitelnosti.
"Můžeš mi vysvětlit, proč se tu jako chlameš jak postižená koza?"
"Haha. Hele, Problém je ale v tom, že tebe si zapamatuje naprosto každý. A do toho zahrnuju i lidi s Alchaimrem, kteří by si možná nevybavili, co mají koupit v obchodě, i když si to předtím desetrát psali a říkali, ale stopro by si zapamatovali tebe a tvoje jméno, protože ty jsi tak děsně zapamatovatelná, až to bolí. A kdyby existoval někdo takovej, kdo by si tě nezapamatoval tak to by neměl mozek, nebo to byl hluchej slepej mimozemštan, protože jinak to není možný a právě proto by se ti to co mě stát ani nemohlo." Zakončil svůj proslov. Překvapeně jsem na něho koukla.
"Ty umíš říkat celý věty?" A pak sem vyprskla smíchy. Rozběhal jsem se a dýchala čerstvý vzduch a nemyslela ani an Martina a jeho tajemství, ani na Píchánkovou a její vražednej čeják, ani na El a její dokonalost. Jen na teplé zářivé sluníčko a tu nádhernou, úžasnou volnost. Miluju život! 
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 17. září 2010 v 7:38 | Reagovat

woow! skvělá kapitola. už teď se hrozně těšim na další kapitolu. hlavně mě zajímá, jak to bude dál s Martinem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama