Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 7

29. dubna 2010 v 16:32 | Gaīa |  Teorie relativity
Je to hodně převratná kapitola...Tak si ji užijte, protože opravdu nevím, za jak dlouho přibude další, jelikož  asi polovina z 8 se mi smazala....


Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 7

  1. Jsem happy.
  2. Jsem maximálňoučce happy.
  3. A můžu chodiiiiiiiiit!!!!!!!!!


A jééé! Oujééé
šalalalalalalááálíííí!!
To nic, mě si nevšímejte, mě hrabe. Ale stejně jsem štastná! Můžu normálně chodit, chápete to? To je tak …úžasný! Mhm…. Včera sem s bráchou (Martin už něco měl) byla na kontrole a jakmile mi ten bručoun řekl, že už (prej UŽ!! A co ty staletí nudy) můžu normálně chodit, hned mi přišel milejší.
V tu sobotu to bylo v klidu. Mamka na nás sice přišla, ale asi ji došlo, že jsem na ní pořád ještě oficiálně naštvaná, tak to vzala s nadhledem, pomohla mi nahoru a uvařila velký kotel horké čokolády se šlehačkou a strouhanou čokoládu. Řeknu vám, že takovou dobrotu jsem neměla už dlouho… (naposledy Fernet, ze kterého sem se ani nemotala - taky když jsme to chlastali tři s pořádnou výdrží…
)Prostě druhá polovina dne byla naprosto dokonaloučká.

Neděle taky nebyla špatná. Sice nebyla taková sranda, ale zase byla pohoda. (Samozřejmě za doprovodu vrčení motorů Formule 1)

A ted k tomu horšímu… Škola. Já sice vím, že jsem se tam vlastně v podstatě těšila, ale už mě to nějak…přešlo. Můžu chodit, tak chci co nejdřív napravit zanedbaný skluz v kalbách a chozením ven a děláním kravin s Lukášem. No jo, ale to AŽ v pátek. Jak je to strašně daleko, když je teprve úterý…
Ale co nadělám….


"Nazdar, co ty tady?"

"Jsem se rozhodla přijít podívat!" ušklíbla jsem se na Marka.
"Oooh, to je velice milé! A co noha, v pohodě?"

"Jo, už ok… Ale doma jsem málem umřela nudou, ještě že mám bráchu, co mě zná víc jak někteří kluci WoWko."


A tak to pokračovalo aj v buse a ve škole. Kamarádskej pokec.
Dokonce i v hodinách ´- což je u mě teda úplně normální, ani si nepamatuju hodinu, kterou sem neprokecala, ale Marek vypadá na takovýho toho slušného hocha viz. Marečku podejte mi pero apod. Ale i když neschvaluje až tolik chlast a kalby, sprostý slova a já nevím co ještě, rozhodně takový typ není. Možná je to tím, že učitelé tu jsou úplně blbí. Aspon teda ti, co jsme zatím měli. Třeba třídní je uplně vymatlaná. Nevím, na co myslela, když se rozhodla jít na učitelskou dráhu, ale taková blbka, aby vystudovala výšku…. No, beztak je podplatila.
Měli sme si vybrat jazyk - bud španinu, nebo něminu - já jako odpůrce nemeckýho národa a toho jejich hnusného jazyka sem si samozřejmě zvolila španělštinu. Blbě ale je, že se tu nemám moc s kým bavit, bo Marek šel na něminu a většina třídy s ním. Fakt nepochopim…
Na druhou stranu fakt, že nás tu zůstalo pět, vůbec není špatný, aspon se můžem flákat. Španělštinám je totiž rodilý mluvčí z Peru. Popisuje nám, kde bydlel atd….
Jé lama! Tu umí kreslit celkem dobře… sice má takový špičatý nos a celkově je taková nesouměrná… ale co já vím, že třeba je taková doopravdy - lamu v JA sem ještě neviděla…
(a bude zázrak jestli uvidím s naší sociální rodinou…) Tak možná má takový ostrý rysy i ve skutečnosti.
Každopádně je lepší, když sem s Markem, bo s těma holkama se moc kecat nedá… Většinou jsou moc bárbínkovské (u nich jsem si vysloužila velký černý puntík mým trikem na první školní den demonstrujícím "lásku" k barbínám, ale vsadila bych se, že černý bod u nich mám už jenom proto, že žiju a fakt mě to nesere) nebo bez smyslu pro humor, nebo moc jednoduché … Ale je tam i pár takových, u kterých se mi nezvedá žaludek s růžové, jen když je vidím (dneska v buse sem viděla holku s RŮŽOVÝMA kalhotama - fakt vám to nepřeju vidět).
Mno, ale ty lidi stejně ještě moc neznám, takže nemůžu moc soudit, jen tak podle pár prohozených slov a vzhledu. Ale jsem tu… asi teprv pátý den, takže mám dost času na podrobný prozkoumání školy a děcek v ní. Vsadím se, že se tu najdou i normální lidi v jinčích třídách (ten jeden je fakt krásný…).




"Crrrr" pitomej zvonek ukončil naší živou debatu s Markem. A zrovna to začalo být zajímavý, jo hodina je svině...

"Co ted máme?"otočila jsem se na něj.

"Zeměpis. Doufám, ze nebudeme mít nějakého idiota, ale někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Nerad bych se stal objetí rozrůstající demence."

"Neboj, tobě se to stát nemůže!" zasmála jsem se a vytáhla zempl.

Zempl mě nikdy moc nebral... Celkem pohoda v hodinách, žádné nátlaky, učení tež moc ne.... v tom případě mě bavil, ale na zdravce jsme měli jednoho debila, co nás nutil furt přemýšlet. Fakt strašný...
Učitel přišel do třídy.
Omg.
Jdu se zabít.
Stopro se zabiju.
Je to NEmožné!
Jak, sakra JAK!
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!
Kurva, jdu se zahrabat....

"Ty ho znáš?" kývl Marek směrem k učitelovi. Asi naráží na to, že jsem od něho neodlepila svoje děsem a nevěřícností rozšířené zorničky od té doby, co nakráčel do třídy.

Sedíme s Markem v první lavici u katedry takže myslím, ze si mě brzo taky všimne. Zvlášť, když se na něj ještě furt čumím jak dement.
Ale že se JE se čemu divit.
Sakra, to fakt není možné, jakou já mam smůlu!
Nejradši bych se vyrvala.
Ale ted nemůžu.
Achjo...
Ale možná, ze budu mít štěstí a ani mě nepozná...!
I když, asi ne....

Až ted jsem si uvědomila, že sem neodpověděla Markovi.
"Ehm... radši ne. Budu dělat, že ne." špitla jsem směrem k Markovi tak potichu, aby nás dotyčný neslyšel. I když s tou jeho pokročilou hluchotou asi težko. Už jsme si z něj několikrát dělali s Honzou srandu.
AAAAchjo, ale stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že je SKUTEČNĚ tady. Jako fakt.

Dívá se na mě.
A asi stejně jako já nemůže uvěřit tomu, co vidí.
Dobře, fajn, chce to klid. Nádech, výdech, nádech, výdech hmmmm, jsem klidná. Relativně.
"Čau, Martine."
"Čau Alice." Uhm, sakra, rozhovor mezi debilama...
"Co tu děláš?" vyklopila sem na rovinu.
Není třeba nic skrývat.
I když se na nás čumí celá třída.
Sakra....
"No... učím. Co ty?"
"No... studuju..." doprdele ztrácím svou pověstnou inteligenci!
I když... ne, ze bych někdy pověst inteligentního tvora mela... no aspoň ne více inteligentního než ostatní... no to je fuk.
"Jo, bracha ti vyřizuje, že mu máš vrátit to cedlo..." konstatovala jsem, jako bych právě neutrpěla největší sok ve svém životě.
A Martin asi taky.
Sakra to je ještě horší, než ta noha! I když... čtyři dny bez chlastu, možnosti pohybu …ne, není to horší, ale je to stopro horší, než když mi v deseti rodiče oznámili, ze ten výlet do Disneylandu byl jenom vtip. Byla jsem na ně naštvaná a šokovaná (bylo mi deset, berte to s rezervou…), ale zároveň jsem tam ani jet nechtěla, takže to nijak extra velká tragédie nebyla, zvlášť, když jsem pak hrála uraženou a naštvanou a smutnou a rodiče kolem mě pořád běhali a starali se a byli co nejhodnější.... No jo, už v takovém věku jsem byla mrcha a asi ještě větší, než jsem ted.
"Jo, jo...Hm ... vrátím mu to ... pozítří... Snad..." odpověděl. Asi na to zapomněl.
"Jo, jasně..." odpovídám. To je fakt divný ten rozhovor... jako bychom se ani neznali.... A přitom sme kámoši a bezvadně se doplnujem! I když po takovém soku... Tak fajn, mozek mi musí začít zase fungovat...
Tak počkat, něco tu nesedí… PROČ mi bracha říkal at mu to vyřídím, když se s ním měl vidět dřív než já? Jedině, že by to věděl........
S Martou sme se na sebe naštvaně podívali, v očích to samé.
"Honza!" řekli jsme zároveň. Haha, to je fakt sranda, taká synchronizace! Kdybych nebyla děsně naštvaná na bráchu, tak se složím pod stolem smíchy.
"Já ho zabiju, proč mi to neřekl!" bouchla jsem do stolu a zařvala. Asi až moc hlasitě...Ale co, stejně se na nás všichni čumí a neví vo co gou.
"On o tom věděl a neřekl ani slovo! To snad není možné..." zakroutil Marta nevěřícně hlavou.
"To je od něho mooc milý, že nám připravil takové SENZAČNÍ překvápko!" prskla jsem naštvaně s hoodně velkou dávkou jizlivosti.
"Jo, to jo..."
Chvíle ticha...
Třída přemýšlí, jestli jsme se nezbláznili, my přemýšlíme, jak příhodně zabít/seřvat bráchu.

"No a co jinak?" prohodí Marta, jako bysme tu byli sami. Se mu nedivím, mě to tak taky připadá...
No co, to ticho je dost matoucí, mají se taky ozvat, kdo na ně má furt myslet!
"Jo, tak v pohodě..." pokrčím rameny. Martin se uchechtne.
"Já myslel tu tvoji nohu..."
"Aha... jo tak.. no... ta je taky v pohodě. Teda snad..."
Zakřenil se na mě a ja tež.
"Jo... pomůžeš mi teda s tou oslavou bráchy jak si říkal?"
"Hm.. no a kdy je?"
"Uuch... no pronajali sme si tančírnu... aaa jinak asi... hm tak dva dny před jeho narozkama… to se stačí ukutit ne?" prohrábla sem si vlasy.
"Jo, to zvládnem..."
"Oka, tak zítra přijď a domluvíme se..."
"Mmm... zítra nemůžu, mám už něco domluvené..." informoval mě. Šklebím se na něj.
"Si dokážu živě představit co!"
"No ty mas co říkat!" ušklíbá se.
"Ok, ok, už mlčím..." rozebírat milostný život mužem jinde, než ve třídě plné nechápajících tváří. Zvedla sem ruce jakože se vzdávám.
"Fajn tak... je tady nějaké ticho..." řekl Martina rozhlídl se po třídě.
"A ty se divíš?" zakřenila sem se na něj.
"Ani ne..." oplatil mi křen.
"No tak... děckaaa... Mluvte něco taky!" otočila sem se ke třídě.
"..."
Nic.
Všici čumí.
To je nějaká nemoc ne...
"Mám dojem... ze když se s učitelem bavíš jako s kámošem ve třídě plné nechápajících lidí, nemůže to ani vyvolat jinou reakci." pošeptal mi Marek tiše.
"Jo to je fakt..." přikývla sem a ušklíbla se.
Ehm... taky septem, kdyby vám to třeba nedošlo, ale to je v podstatě fuk, bo můj šepot je jenom o stupínek tišejší, než normální hlas. Nevím, ale prostě neumím mluvit tiše. Možná za to může fakt, ze sem vyrůstala v dome řvoucích lidi a tím pádem sem MUSELA mluvit hlasitě, abych si vůbec vydobyla nejaká práva a někdo si mě všímal. Ale mam takový pocit, že ani jako malá sem nebyla tichá... No co už no, všichni nejsem dokonali...
No nic, zpátky do třídy.

Všimla jsem si, ze Martin začal cosi mluvit. Asi představování, nebo učivo, nebo něco takového, (třeba že je fakt normální a at se ho neděsí... ne to asi ne) moc to neposlouchám.

Tak fajn, třída začala konečně reagovat, takže já můžu třeba spát, nebo si kreslit. Vsadím se totiž, ze mě v rámci zachování si ještě nějaké autority, nevyvolá.

V hlavě se mi vybavila Markova slova: "Doufám, že nebudeme mít nějakého idiota." Martin sice není totální debil, ale je moc neučitelský typ a rozhodně nesplňuje předpoklady od Marka.
Přišlo mi to strašně vtipný a tak sem se rozeřvala smíchy na celou školu. Ale fakt, to musí jít slyšet i v prvním patře nad náma...( ehm je nad náma vůbec nějaké patro? Později to musím zjistit...)


"Alice, je tady něco vtipného?" ptá se mě významně Marta. Ááá vypadá naštvaně… celkem… v rámci možností.

"To je ale otázka, jinak bych se asi nesmála! Fakt, začíná to s tebou jít z kopce!" ušklíbla jsem se a provokovala ho stejně jak jindy než mi došlo, že tím ještě víc pochroumám už tak jeho pochroumanou autoritu.

Jestli měl nějaký úsměv na rtech, tak ten mu ztvrdl. A sakra…

"Crrrr!" Uf, snad ještě nikdy jsem zvonek neslyšela tak ráda…

"Alice? Na slovíčko…"
řekl Marta a mávnul rukou, at se k němu připojím. No, tak jsem šla.

"Ali, takhle se mnou ve škole nemůžeš mluvit!" spustil hned, jak jsme přišli do kabinetu.


"Já vím, promiň, jsem si to neuvědomila. Je to nezvyk."

"Jo, to teda je… A Honza je fakt hajzl, že to neřekl."

"No to si teda piš, ho seřvu jak malýho fakana a je mi u prdele, že je mu 25!!!" Nechala jsem se kapku unést a mezitím vstoupil do kabinetu jeden chlap. Zamračil se na mě. Není moc obvyklý, když studentka sedí na stole a nadává v kabinetu svýho učitele a svého bráchu.
Ale na druhou stranu, co já dělám obvyklého kromě základních potřeb…

"Tome, tohle je Alice. Segra od Honzy…Alice tohle je… pan učitel Kovalčík." Malinko se zarazil a představil nás. Kývly jsme na sebe a já pomalu lezu ze stolu.

"Vy znáte Honzu?"

"Ne přímo znám, ale párkrát jsem se s ním bavil. Proč?"

"Jen tak, tak já půjdu," zvedla jsem se ze stolu a už brala do ruky kliku, aby mi Martin neudělal ještě nějakou přednášku, před Kovalčíkem.

"Počkej, ještě jsme to nedořešili!" chtěl mě zastavit.

"Crrrrr!" Ještě snad nikdy jsem nebyla tak ráda, že zazvonilo na HODINU.

"Někdy příště!" mávla jsme na Martina a honem vletěla do třídy. Má kabinet hned naproti.

"Co jste řešili?" Ptá se mě hned Marek.

"Nebud zvědavý, budeš brzo starý!" ušklíbla jsem se na něho a učitelka nakráčela do třídy.


Je to celkem v pytli. Minulou, ani tu předminulou přestávku jsme to nedořešili, protože si ho zavolala ředitelka a zástupkyně a tak, ale ted s ním máme tělák a zemák, takže je to vážně v prdeli, protože si mě určitě odchytí.

°°°
"Alice, na stranu!" zavelel, když jsem se protestansky postavila doprostřed běžecké dráhy.

"Neříkej mi Alice!" křikla jsem na něho zpátky a neuhla ani o milimetr. Se nebudu namáhat ne.

"Jmenuješ se tak přece!" zašklebil se na mě. Ááá já ho nesnáším!!!

"Martine!" Zavrčela jsem výhružně. Pokrok, už se nešklebí. Ale vypadá, že mě v příštích chvílích pravděpodobně zabije. Byla jsem ráda na tomto světě, sbohem, kdybych k tomu už neměla příležitost.

"Jdi na stranu!" vrčí taky naštvaně, jelikož mě ostatní zděšeně obíhají.

"Áá!" Zařvala jsem hlasem mamky (Tudíž H-L-A-S-I-T-Ě
+ ozvěna) a spadla na zem, protože mě jeden blbec z PřL schválně shodil.
Ale ne na zem, ale na ty kovový tyčky. Do jedný jsem se fakt tvrdě bouchla do hlavy až zatmělo před očima. Dobře, hlavně klid a nepanikařit. Martin je určitě ještě rád, takže mě zaručeně nebude nějak obhajovat (nedivím se mu).
Nádech výdech, klid, to zvládneš.
Pomalu jsem se postavila. Dobrý, stojím.
A chodím. Ale problém… nějak se mi všecko rozdvojuje, jako po flašce rumu. Uhm, hlavně nespadnout, hlavně nespadnou, to dáš……..

°°°

"Ali, prober se!" Uhm, kterej kretén mě tu fackuje! To nesmí být prominuto. Aniž bych otevřela oči, tak jsem se napřáhla a jednu mu taky vrazila.

"Alice…" vrčí ten hlas naštvaně. Mám pocit, že ho znám,ale nevím…. Pomalu otevírám oči. Nejdřív jedno. Sakra, tím nic nevidím, tak i to druhé.
Ájéé, mám problém. Ano, další. Vrazila jsem Martinovi.

"Promiň!" Chtěla jsem říct, ale moje nakřáplý a nenastartovaný hlasivky to nějak nedaly a vyšel ze mě pouze teplý dech.

"Promiň!" Hlasivky mi naskočily a moje omluva došla k správně.

"Hm…
Můžeš vstát?"
Vstala jsem.
"Netočí se ti hlava?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ani ti není špatně?"
Další vrcení.
"Ztratila jsi hlas?" ptá se pobaveně.
Další vrcení, ale tentokrát s úšklebkem.
"Není to moc poznat!"
Pokrčila jsem rameny.

"Dobře, končíme, jděte se převléct!"

Všichni rychlostí světla odsprintovali do šaten. Mě to nebylo umožněno.

"Al, proč mi děláš naschvály?"

"Já ti nedělám naschvály! Tak ty víš, že štafetu nenávidím a zaradíš ji do programu zrovna první hodinu, spíš to je naschvál od tebe!"


"Musíš dělat všecko…
Mimochodem toho kluka jsem seřval, nechápu, jak si to vůbec mohl dovolit," překvapil mě Martin.

"Jo? No, asi ti chtěl pomoct…" zamumlala jsem.

"To mi taky říkal. O takovou pomoct ale nestojím."

"No, to já taky ne…" protřepala jsem hlavou. Kdo by stál o sejmutí.

"Ali, ještě máme nedořešené téma…"
"Hm…" Sakra, přesnáška ne, prosíím!
"Nevím, jestli ti to došlo, ale zřejmě ne… Ve škole mi nemůžeš tykat. Ani před ostatními. Za prvé to vypadá divně a za druhé to někdo práskl," zachmuřil se. Kreténi, co to práskli.

"Nemáš kvůli tomu problémy?"

"Ne, pokud se to nebude opakovat," uf, hlavně že tak. Asi bych si neodpustila, kdyby kvůli mně přišel o job.

"Jo, tak to jo… Jako jasně, došlo mi to… Ale je to děsně divný. Je to nezvyk a asi nejspíš umřu smíchy až ti budu říkat pane učiteli a vykat ti a brácha se tady stopro příjde podívat a možná to i zvěčnit, ale očividně nemám na výběr -nepotvrzuj to - a budu se snažit zkrotit výbuchy smíchu, ale sám víš, že je to někdy nemožné," dokončila jsem svůj proslov. Uf ten byl dlouhý…

"No jasně… A ještě abys mi projevovala nějakou úctu -," přerušil ho můj záchvat smíchu.
"Úctu?" Vyprskla jsem. To nemůže myslet vážně! "To po mě jako chceš, abych ti líbala boty???" Zrak nás obou se stočil k jeho ošoupaným adidaskám.
"Né, to né!" zasmál se Martin. "Ty víš, jak to myslím!" upřel na mě nadějný pohled.

"No jo no…" usmála jsem se a zmizela jako pára nad hrncem. ¨
Ted s ním máme ještě zemák a pak konečně domů.


"Brácha? Bratřééé! HOOONZIIIINEEEEE!!! KDE JE SAKA TEN KRETÉN DEBILNÍ!!!" řvu na celej barák, ale nikdo mi neodpovídá, protože nikdo není doma. ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!
Ale mě neuteče. Já ho seřvu klidně večer, v noci, ráno, KDYKOLIV! Nevím, jak jsem mohla přijít na to, že ho mám nejradši z rodiny? Hele, kdysi možná jo, ale tímhle si to u mě totálně posral. Dost, dost solidně. Kotník sem mu za chlast ještě odpustila, ale takovýhle podraz to je podraz s velkým P, podraz největšího kalibru.

Sakra, takovýhle fail… asi
jsem se v životě necítila tak debilně a vykolejeně zároveň. A ten šok co mi způsobil… měla bych se s ním jít soudit za zdravotní újmu. I když… zas tak strašné to asi nebylo… ne, to ne, ale aj tak.

Dveře bouchly, někdo vchází do dveří. Otáčím se a koho vidím….

"Tak za tohle budeš pykat ty prohnilý hnusný podrazáku!" Vrčím vzteky bez sebe. Vypadá dost překvapeně.

"Cože?" Třeští na mě bulvy. Ten snad nezná přísloví - nedráždi hada bosou nohou, nebo co?! Nebo asi nevidí, že sem maximálně nasraná.
Přimhouřila jsem nebezpečně oči.

"Nedělej, že nevíš vo co gou…" zasyčela jsem na něho.

"Nevím!" Pokrčil rameny a vypadá čím dal víc ohromeněji.

"Nehraj si tu na blbce! Moc dobře to víš!" Ne, neřvu, jak by se někomu mohlo zdát. Jen na něho syčím tak hrozivě, že zapomněl zavřít pusu a sleduje mě napůl ohromený, napůl nejistý.


"Dobře, tak vím o co jde. Tak ale proč…?"
mračí se nechápavě.

"Proč…" ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ musím se fakt HOOODNĚ ovládat, abych na něho nezačala z plných plic ječet, ale musím se ovládnout, protože syčení a hrozivě tichý hlas na něho zabírá víc…Můžete mě mít za debila, ale asi bych nepřežila, kdyby se mi začal chlamat.

"Ty máš ještě odvahu se ptát. Že by proto, že si mi nachystal to největší, nejhnusnější, nejzákeřnější, nejpodlejší překvapení všech dob? Víš, jak jsem byla v šoku? A ne jen já!"
Pořád na něho vrčím, ale už mi hlas samovolně přibývá na intenzitě.

"Jo, ty myslíš tohle!" Po tváři se mu rozlil chápavý výraz.
"Hele, já celkem chápu, že si naštvaná, ale tohle už přeháníš," odmítl moje chování jednoduše brácha. Ted sem na něho já zůstala čučet s otevřenou držkou. To si ze mě dělá prdel!!

"Přeháním? Tak já to podle tebe přeháním? A co jako ty, no? Taky neznáš meze a míry, co? Víš, jak jsi zesměšnil i jeho??? Tohle byl můj nejhorší školní den a ty se ještě ptáš, proč sem naštvaná?! Kdybych to věděla, mohla bych se na to připravit! Takhle jsme čtvrt hodiny strávili rozpačitým čuměním na sebe a pak debilní konverzací, kdy sem mu samozřejmě tykala!

A víš co? Na konci hodiny jsme si z něho ještě udělala normální prdel a jestli se to rozkřikne, tak bude mít po autoritě nejen v mojí třídě, ale i po celé škole, tohle ho může totálně zničit, copak to nechápeš? To tohle do tvého pidi mozku nedošlo, když si plánoval tenhle debilní zasraný, nevtipný žert?!

A na krásný závěr se rozkřiklo že mu tykám a zavolala si ho ředitelka, mohl kvůli tobě přijít o práci, to bys udělal co?!!" Ječela jsem na něj nepřirozeně vysokým hlasem. Rozhodně na mě nepřirozeně vysokým, ale dokonce vysokým i na pištivou barbínu.
Takže si můžete představit, jak to asi vypadalo…

Zrychleně dýchám. Takhle dlouhý proslov jsem měla naposled první den ve škole na PedL a takhle moc jsem nevybouchla ještě nikdy. Ani při našich dostatečně šílených hádkách s mamkou a tatkou. Ještě nikdy mě nikdo takhle strašně nevytočil - skoro až k nepříčetnosti. Ještě nikdy jsem takhle neztratila hlavu, ale jak se říká - všechno je jednou poprvé.

Vyděšeně, nevěřícně ublíženě. Takhle se na mě Honza dívá.

Začaly se mi do očí hrnout slzy, tak jsem od něho odpoutala sotva pěti sekundový pohled, i když mě to přijde jako věčnost a tryskem vyběhla nahoru do pokoje, kde jsem se zabouchla a svalila na postel. Jistě, tohle je časté. Hlavní postava je smutná, ublížená, brečí, lituje se, usne.

Já ale nejsem smutná, ani se necítím nijak ublíženě. Jen… zklamaně. Hodně zklamaně. Nevěřila jsem, že by dokázal brácha něco takového - že by ohrozil práci, autoritu a do jisté míry i zdraví svých přátel. Tohle bych do něj opravdu neřekla.

Přešla jsem k oknu. Neprší, ale svítí slunce. Ne moc, ale svítí. Je krásný den na to, jak jsem ho prožila.
Takže si to shrneme - deska nevětší šok, největší výbuch, největší zklamání nejoblíbenějšího člena mé rodiny.
Achjo, děsnej den.

Volám Martinovi, musím se s mým výbuchem svěřit někomu zúčastěnému.

"Čau, tak co, zdupala si ho?"
"Jo, děsně. Největší výbuch v mým životě, divil by ses jak hlasitě dokážu řvát."

"O, to bych nechtěl zažít… Připomeň mi, že ti nemám křížit cestu," zasmála jsem se.
"Jo, tak jo…" zašklebila sem se. "Jo… dost jsem tě při tom výbuchu obhajovala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, když si to shrnu, může to být můj nejhorší den v životě a brácha mě strašně zklamal hlavně v souvislosti s tebou. Vždyť už si mohl být bez práce…"

"Jo, já vím. Taky si s ním o tom ještě pokecam, to se neboj. Jinak dík, ale zvládl bych to sám…" Jo, klasika…
"Já vím, šlo to ze mě samovolně!"
"Z tebe vždycky! Tak se měj, já musím končit, túúút"

Hm… možná to bude i Honzův nejhorší den.......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy-y Lucy-y | 7. května 2010 v 14:19 | Reagovat

pěkný :-)

2 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 10. června 2010 v 10:16 | Reagovat

kdy už tady konečně bude pokračování týhle úžasný povídky. je fakt skvělá a já jí úplně žeru ;-)

3 Aňulka Aňulka | Web | 12. června 2010 v 19:33 | Reagovat

Nejlepší byla poslední věta :-D  :-D  :-D Tak ne, no, kecám, celé to bylo fakt dost dobré a zábavné. Prostě Ostrava je nejlepší, co si budeme povídat. Prý Tančírnu, no já jsem nemohla! :-D Hej, někdy tam prostě o prázkách musíme vyrazit, fakt musíme:-D
Ten rozhovor, co mezi sebou vedli, no málo jsem nemohla, to byl konec. Jo, ty růžové kalhoty úplně chápu, to mi dokáže rozpumpovat krev. Nebo spíš žaludek, až bych blila.
Takové zdupa dostal:-D No paráda, u toho jsem se pobavila taky slušně. Nejvíc mě stejně dostávají ty "ostravské" kecy, protože to je zkrátka něco. Jsme elita a jsme na to hrdí, co? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama