Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 6

1. dubna 2010 v 23:14 | Gaīa |  Teorie relativity
Tak new kapitola, když je ten Apríl :D Takhle se mi vážně líbí... Je taková akčno-srandovní :D tak si ji užijte :-)


  1. Nesnáším svou debilní famílii (a když je na mě někdo hodný a já to nechci).
  2. Nesnáším dlouhý čekání.
  3. Nesnáším nudu.
  4. neviditelný bod 4, který nevidíte tady… Ááááchjoooo….

Je to děsný, jak strašný mám já život.
Sice jsem už stihla zkouknout asi deset nových trháku, co mi brácha jako odškodnění sehnal, ale stejně mu to neodpustím. Ani mamce. I když se fakt snaží, tohle přehnali. Ale vy vlastně ještě nevíte co, že…
Tak teda…. Včera sem domů musela skoro celou cestu stát. V buse i v tramvajce. Marek se mě snažil všemožně rozveselit, takže v buse sem tu bolest ani tak nevnímala, ale v tramce to bylo něco hroznýho…. Fuj, brrr tohle už nikdy nechci zažít. Sotva jsem se dobelhala domů. Ale na to, abych se vydrápala nahoru sem fakt neměla, tak sem se jenom rozvalila na sedačce v obýváku a usla.
Vzbudila mě mamka.

"Co tady spíš? A jak si přežila cestu domů?" zeptala se, ale asi trochu zavadila o moji nohu, tak sem zařval bolestí a řekla, že necítím nohu. Děsně se vylekala a začala mi sundávat botu. Ale ono to nešlo. Kotník mi natekl tak, že jsem nemohla sundat boty. A to sem měla jenom blbé tenisky. A moje nejoblíbenější a nejpohodlnější.
A protože boty nešli sundat, zavolala mamka doktora a ten přijel, rozřezal moje nejoblíbenější boty
a obvázal děsně nateklou nohu.
Od té doby uteklo celkem … hm…. Asi 18 hodin a brácha se mi snad tisíckrát omluvil a mamka taky. Oba se snaží. Jsou na mě strašně milý a hodní, ale já nejsem žádná stupidní holka, co by slevila ze svého naštvání jenom kvůli pár filmům. I když vážně skvělým filmům.
Volala jsem Markovi a ten řekl, že vyřídí, že mi je blbě. Volala jsme Lukinovi a ten řekl, že zbije mého bratra. Samozřejmě to řekl až po dvou staletích, kdy konečně přestal hýkat smíchy. Ale nemohla sem s ním jít ani ven!
Jsem děsně naštvaná! Musím zůstat doma minimálně do pondělí. Ale v úterý už mě nic a nikdo nepřinutí zůstat doma. Vždyť jsem tu jenom pár hodin a stejně šílím!!!
Nechápu, proč zrovna JÁ! PROČ VŽDYCKY JÁÁÁ!!!
Není to fér. Vážně to není fér. Ale kdo s tím co udělá??
Nehledě na to, že si ani pořádně nemůžu zajít na záchod. Musím mít berle. A vypadám strašně směšně, ale nikdo se neodvažuje mi smát. Dokonce mě přišla politovat i segra…
Řekla sice jen, že by v mý situaci být fakt nechtěla, což mi nepřijde jako moc velká útěcha, bo ty debily co by v mý situaci být chtěli, bych asi zabila za mega provokaci. A taky řekla, že mi koupí nový tenisky….To je celkem hezký. Teda kdyby to splnila, že….

Zítra se má stavit Lukáš a máme probrat děěěsnooou nespravedlnost. Uááá už se fakt nehorázně těším! Aspoň z toho Pedlka nezblbnu…




"Čáááu!" skočil ke mně do pokoje oknem, jak tarzan s tím lanem, ale nějak to nevychytal… Auuu…
"Si v pohodě?" otočila jsem se na levo, kde spadl do hordy mých krámu.
"Jo, v klidu…" vstal a otřepává se.

"Luki?"

"No?"

"Víš, nevim jak to říct… ale v mým pokoji fakt NENÍ nic, proč by ses musel otřepávat…"

"Co ty víš!" ohrnul nos a frajersky si sedl na mou postel.



"Kámo, co to přesně děláš?"

"Hm.. nooo že bych seděl?" navrhl s veselým úsměvem.
"Jo, ale na mý noze ty imbecile!!!"
řvu na něj, bo ta bolest je děsná!
"Jé, sory!" Honem se zvedl.

"Sory mi asi těžko pomůže, když mám nohu skoro na placku!" zavrčela sem na něj.

"Hmm no tak fajn." Zabručel. Jo, fajn. Ale to není ani trošku fajn i když vynechám fakt, že sem děsně podrážděná.
Chjo… zašla bych si na kolotoče…. Možná to je dětinský a tak, ale co mi je potom, když tam vždycky zažijem moře srandy!
Do mýho pokoje přišel brácha.
"Čau Lukáši! Al, pozdravuje tě Martin…"
"Hm…." Zamumlala sem na důkaz, že se s ním ještě furt nebavím a jsem na něj naštvaná.

"A přeje ti brzké uzdravení…" dodal. No to si dělá prdel!
"Tys mu o tom říkal????!!!" vyletěla jsem a sledovala, jak se jeho úsměv rozšiřuje.
Nebezpečně mhouřím na bráchu oči. Podobě jak do slunka, ale nesmí vám začít slzet oči, bo pak vypadáte jako nemožní kreténi,, kteří ani nedokážou snést upřený pohled.
"Hej, no a co? Nesmál se ti. Jen tě lituje!" zvedl v obraně ruce.
"No to je fakt skvělý, že mě lituje!" zaskřípala jsem zuby. "Tak mu teda vyřiď, že já o lítost nestojím, že stojím maximálně o to, aby po tobě hodil velkou cihlu, protože nebýt tvojí tvrdohlavosti bych tu nemusela ležet a kousat se nudou!" zakončila jsem můj proslov a svěsila zpátky na postel pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem co jsem ani netušila, že jsem na něj jím mířila.
Brácha se žalostně shrbil a nadhodil trpitelský výraz ála konečně mi odpust.

"Sééégrááá!"
zavyl.

"Ano?"
pozvedla jsem důležitě obočí, bez špetky lítosti. Nemám v plánu mu to jakkoliv usnadnit, jen at se snaží.
"Ty přece víš, že jsem nechtěl, jen… Ty si občas fakt pěkná kecka a když si nakupovala s mamkou a já bych se musel plahočit každém den zpátky do toho ústavu.... Je sice fakt, že si zněla celkem přesvědčivě, ale já nechtěl zase naletět jak posledně. Pamatuješ, jak si přísahala, že si tu vázu fakt nerozbila a já debil ti věřil a pak jsem to celý schytal já?" Nevěřila bych, že se brácha sníží k vytahování nejmíň stolet starý věci jen, abych mu odpustila.
"Ale to byla minulost, od tý doby jsem se snad přece poučila a taky změnila a TAKY už nejsem taká svině! A stejně ty dva případy nemůžeš srovnávat, bo jsou úplně jiný." Ohradila jsem se.

"No jo…" protřepal hlavou. "Ale stejně mi to prosím už odpust….Vždyť já se ti omlouval nejmíň milionkrát a víš jaká to je pro chlapa děsná obět? Tvůj kluk by se s tebou dáávno rozešel…." Založil si ruce na prsou a čekal, co já na to.



"Hahaha, ty si fakt šílenec brácha!!"
hýkám smíchy jak idiot. On tu sakra ještě bude vytahovat incest!
"Přirovnávat to k chození s klukem… Ale tak dobře. Když se tak MOC snažíš, asi bych ti fakt odpustit měla, koneckonců je to i v mým vlastním zájmu…"
Brácha se pobaveně ušklíbl.
"Tak? Verdikt?"
říká furt se šklebem.

"Copak nevíš, že před každým verdiktem je bubnování na bicí?" sdělila jsem mu s jízlivým ušklebkem a částečně hraju překvapenost.
Hahaha a má to! Zůstal čumět jak vyoraná myš! Nebo křeček…

"Počkej, segra… to po mě jako vážně chceš, abych si sehnal bicí a zabubnoval ti???"
ujišťuje se.


"No jasně, nechci ti odpustit tak snadno!" věnovala jsem mu zářivý úsměv. Možnám že si ho ani nezaslouží, zvlášt, když v tomhle krutém období bych měla úsměvama co nejvíc šetřit a zvlášť těma zářivýma, ale co bych neudělala pro dobý pocit v duši a pro bráchu…
Ono je vlastně strašně těžký být na něho naštvaná, protože je furt tak milej a hodnej, že si připadám jako zlá královna, když sem na něj zlá. Ale pak si zase připomenu, že mě ignoroval a hned to jde snadnějc.

Už odešel. Nejspíš sehnat bicí, bo odcházel se skoro až děsivě odhodlaným výrazem. Něco jako by chtěl zdolat Mount Everest a přitom se po něm jenom chce, aby zahrál na bicí, který si může skoro kdekoliv půjčit, připádně šlohnout. Teda ne, že bych chtěla, aby něco šlohal - ještě by to pak svedl na mě… I když to asi ne, to bych mu pak neodpustila.
Ááááá ale stejně je to debilní a postavený na hlavu, ale já se TAK těším, až mu budu moct odpustit, bo je bez něho taková NUDA…. Jasně, že přišel Lukáš… ale na toho nemám náladu bo se ted chová jak debil a směje se mojí noze, což není ani k smíchu, ANI k litování…
(Asi odešel během našeho royhovoru s bráchou, bo ho tu nikde nevidím... počkejte moment, podívám se! …. Ne, není tu.) Sakra jenom doufám, že Honzu nenapadne toho Martina přivést…. Jako třeba abych mu odpustila i bez bicích, což se ovšem nestane, ani kdyby oba nasadili ty nejroztomilejší kukuče a psí oči na světě. Prostě bez bicích NE.

°°°

Tak už jsem se zbláznila. Je to potvrzený. Začala jsem si psát deník. Bože, jak hluboko jsem klesla…. Za chvilu se začnu dívat na Hannu Montanu….

°°°

Tak né a Hannu Montanu… ze zoufalosti se dívám na JONAS. Je to celkem sranda, ale ta vypatlanost jde znát….
HODNĚ. Proto je to taky sranda, i když se mi za chvíli asi vypaří mozek… No co už no, aspoň tu nudu nebudu tak vnímat. Teda snad….

°°°

Seru na JONAS. Je to nehorázná kravina. Dobelhala sem se zpátky do druhého patra do mý postýlky a přemýšlím o životě chrousta, nebo jakže je to pořekadlo nebo co že to vlastně je…
Prostě o hovnech no…

°°°
"Bože, za co mě trestáš? Vždyť já si to vůbec nezasloužím! Jsem hodná - relativně.Dokonce jsem se rozhodla odpustit bráchovi a to je přece božské ne? Tak fakt nechápu, proč tu musím ležet… Je fakt, že když se pokusím o nějaká větší pohyb, tak mě rozbolí noha tak strašně, že si ji přeju nemít, ale kdybys mi tu bolest odpustil, ta by to bylo mnohem lepší, no ne? A Marek se beze mě ve škole musí strááášně nudit…. Teda musel no, už je sobota. To jsem neřekla? No to je fuk. Dokonce bych dneska i šla do sboru, kdyby mě tak děsně nebolela noha. A pak bych šla nejspíš zapařit, protože v pátek a v sobotu se nejvíc kalí a já už jsem zmeškala OBA termíny!!! Víš, jaké je pro mě utrpení dva týdny nechlastat? Dokážeš si představit, jaký mám absták? Achjo.. možná, že jsem větší alkoholik než jsem si myslela…. Ale větší než Lukin nejsem, to snad ani nejde… No, takže už mě prosím netrestej ano? Děkuji."
Ehm…. Kdyby to těm debilnějším nedošlo - právě jsem se pomodlila k Pánu Bohu, protože jinou útěchu na světě už pravděpodobně nemám. Navíc jsem přespaná. Vzbudila jsem se ve dvanáct a usnula nák v šest večer …. No co no… když nevím co mám dělat, tak spím. Navíc chytam spavou nemoc vždycky v posteli a ve škole. Zásadně. A když se nudím z čehož vyplývá to druhé. ¨

"Čau segra, s kým se to tu bavíš?"
kření se jak kokot.

"No s tebou ne." Odeskla sem. Furt sem na něj naštvaná. Nepřinesl totiž bicí. Ani včera. Blbec, ho kašlu.
"Hele, koho ti vedu!"
"Čau!" zubí se Martin. No skvělý.

"Nazdar. Už můžete jít." Slušně je vyprovázím.

Ale asi to nepochopili, bo tu furt jsou.

"Nestojím o návštěvy. Zvlášť bez bicích si brácha mín, než nevítaný a ty Marto taky, pokud si po něm nehodil cihlu což asi ne jak vidím." Informovala jsem je. Čumí na mě jak paka.
A ted se chlamou.
No to je teda fakt bezva.
Ležím s protestantsky založenýma rukama na prsou, přikrytá dopasu, triko na spaní a na koncerty s Guns N. Roses a nehnu ani brvou. I když jsem doted nepřišla na to, co to ta brva je, prostě jí nehnu.
Ani koutkama.
Nechce se mi smát.
Jsem děsně otrávená a podrážděná a naštvaná a oni se mi smějí, což je další důvod to bráchovi ANI NÁHODOU neodpustit.
Možná ani s bicíma ne.
"No tak, Al, úsmééév!" kření se brácha.
Ukázuju mu fakáč.
"Ale, tady je někdo sprostý!" "diví" se a ušklíbá Martin.

"A na to si přišel sám, nebo ti k tomu dopomohla půlka mozku od Honzina?" ptám se jízlivě. Vážně mě děsně serou.
Kapku se zarazil.

"Hele, kašli na to, Al je podrážděná…." Přestal se ten idiot konečně smát. "Fakt sorry, že nemám bicí, ale včera jsem musel farat do práce - prej porucha nebo tak něco… no a dneska jsem to jel ráno prověřit, jestli si ti nováčci s tím poradili… A pak rovnou na sraz s Martou…A klidně mi to nevěř, ani bych se ti nedivil…" pokrčil rameny. A víte co? Věřím mu to.

"No jo… takže… my sme se předtím neviděli, no a každopádně mi nevyřídil, že po něm mám hodit cihlou, což bych stejně neudělal bo za prvé je to můj kámoš a za druhé vím, že by tě to děsně mrzelo."
Řekl Martin. Jo, mrzelo… To sotva
"To sotva. Byla bych ti vděčná. Potom byste se tu totiž nemohli vřítit a chlamat se jak debilové. Honzo, neříkal si náhodou, že mě lituje?" pohodila jsem hlavou směrem k Martinovi.

"Noooo jo… však jo!" rozhodil rukama jako by absolutně netušil, proč sem se ho na to zeptala. Někdy pochybuju o jeho psychickém zdraví a ted je jedna z těch chvílí.
A vy si možná říkáte, že sem hrozně nespolečenský člověk a vůbec strašně odmítavá a tvrdohlavá, když by mi tihle fajni týpci mohli relativně spravit náladu. Ale já ji možná chci mít nabručenou a odmítavou a podrážděnou, protože když se přenesu do komunikativního a prostě stavu kdy sem fakt hepy, tak by mi potom připadalo mnohonásobně horší, že nesmím ven mezi lidi atd. A navíc je tu ještě jeden důvod…

"To si jako myslíš, že ti skočím na tyhle přetvářky? A dokonce ani Martinovi bo si vybíráš kámoše s podobnou povahou jako máš ty, takže sory, ale jseš fakt mizernej lhář. A až budu vidět, že tě to fakt mrzí, tak ti možná odpustím. Samozřejmě pokud si ty odpustíš tyhle idiotské a víc než nevítané návštěvy. Howk, domluvila jsem." Hahááá indiáni jsou borci. To aby si ještě třeba ti "inteligenti" nemysleli, že budu pokračovat v proslovu.

Vám se možná bráchův a Martinův proslov zdál fakt důvěrnej, ale já ho prostě znám, takže vím, že jemu to je totálně u prdele at už si tu práci vymyslel, nebo ne. A na to já nehraju, na to ho moc znám.

"Jo, to možná… ale ty říkáš, že bych ti nechyběl, což je nehorázná lež, bo sem v týhle rodině jedinej s kým poslední dobou pořádně komunikuješ a já to tak mám taky a to je důvod, proč sem se ti už tak asi stokrát omluvil. A tou návštěvou jsem ti chtěl udělat radost a trochu ti s Martou zvednout náladu s jistým druhem alkoholického nápoje. Bohužel si nás rozesmála dřív, než sme ho stihli vytáhnout, takže…." Škrábe se na hlavě.

Hned jsem ožila po zaslechnutí toho kouzelného slova (alkohol, ničení buněk, jater, lepší nálada… chapem ne)… brácha mě zná jak já jeho, takže přinesl bud Frisco Fernet, nebo Tequilu.

"Víš, že dobrý pití neodmítnu. Copak jste mi přinesli?" zajímám se s trochu větším úsměvem a aj oni se tlemí mé změně nálady. Hech, co už no…

"ÁÁÁ FERNÉÉÉÉT!!!!" zařvala jsem, když brácha vytáhl flašku toho nejlepšího chlastu na světě. A zvedla sem pravou ruku. Uhm, ale řvát tohle asi není nijak zvlášť dobrý…

"Jé, pozor!"
"Ty jsi šílenec!"

Nevím, kterej z nich pronesl kterou větu, ale tu prnví tipuju na Martu a tu druhou na Honzina. A zařvali to proto, že já se jim okamžitě vrhla naproti a i vstříc chlastu, ale nějak se mi z hlavy
vydýmala ta noha, takžééé ehm sem na ně spadla. No a Marta mě chytil.

"Co to vyvádíš!" ptá se Marta se smíchem. Trochu pokrčím rameny a zazubím se. Pořád mě drží, jinak bych spadla jako hruška.
"Ticho!" okřikne nás a oba se k němu otočíme.

Po pár vteřinách…

"Slyším matku. Asi tě slyšela a jde sem." Konstatuje brácha, který slyší snad i píštaly na druhým konci země.
"No to bych se divil, kdyby to neslyšela, protože takovej řev snad slyšeli i na druhý polokouli!" podotkl Martin.
"Fajn, tak mi brácha podej gatě a ty Marto mě pust na postel. Já se obleču, zdrhnu oknem, vy zabavíte matku a venku budem chlastat." Vysvětluju jim rychle svůj záchraný plán.
"Počkej, ty chceš v týhle mumii zdrhnout oknem? Vždyť se zabiješ!" děsí se Martin.


"Klid, mám v tom praxi. A ted už mě dej na postel, brácha ty hod kalhoty a jdi hlídat na chodbu!"
"Rozkaz generále!"
řekli oba ve stejnou chvíli a zatlemili se na sebe. Prostě magoři a proto se s nima bavím. S klukama je větší sranda, než s holkama.
"Kde máš gatě?"

"V tamtom šuplíku!"
"Coo??? Tu jich je snad milion!"
"V tom třetím!"
"Shora, nebo zdola?" Za co mě trestáš!
"To vyjde na stejno je jich tam šest!"
"Jo, takže ten uprostřed…" mumlá brácha.
"Fajn, a který?"

"Sakra, to je jedno!" chytam nerva.
Hodil mi total roztrhaná gatě na zahradničení.
"Tyhle zrovna ne!" zavyju.
"Si řikala, že je to jedno!" řve brácha. Oba hystericky řvem.

"Ale tohle už snad ani nejsou kalhoty!"
Potichu zakleje, zvedne na milisekundu oči k nebi a vrací se k zuřivému přehrabování třetí skřínky.
Tam budu mít bordel jak cip…

"Tak tyhle!" háže mi maskáče. To se sice zrovna moc nehodí k černýmu triku s kapelou, ale to je fuk.




"Fajn a
ted padej hlídat!" ukazuju na dveře, stojím na posteli a zuřivě si oblíkám nejmíň stolet starý gatě, který jako by se rozhodly, že jim zrovna ted přestane fungovat pásek, zips i knoflík!
"Debilní kalhoty! Zatracenej zips! ÁÁÁÁ já se z toho pásku asi poseru!"
šeptám vztekle, aby mě neslyšela mamka a v sedu si oblíkám gátě. No jo, nějak sem to nevychytala a zas zapomněla na ten dementní kotník, takže sem zas spadla, naštěstí do sedu.
Martin se očividně velmi dobře baví.
Ne, ted už ne. Ted sleduje na střídačku mě a dveře.


"Super, už to je."
"Nemáš boty." Konstatuje Martin. Jen mávnu rukou.

"Do tohohle bych se stejně nenarvala." Ukážu na nohu.
"Přenes mě k oknu!" zavelím.
A tak mě přenáší.
A já už lezu.
Táák, nejdřív se chytit parapetu, pak nohy dát na druhej parapet, pomalu se přesouvat doleva až k balkonů. Fajn, mám balkon, takže ted jen levou nohou (protože pravou mám nepoužitelnou) se opřít o zábradlí a skočit tak, abych se chytila vrchu zábradlí.
Tak jo, uf, to zvládneš, bude to v klidu. Nádech, výdech. Tohle už si přece dělala stokrát.
Kouknu nahoru a tam Martinův zamračený výraz.

"Netvař se, jako bych se měla každou chvíli zabít a projev trošku důvěry, nebo ji aspoň předstírej, at mi dodáš odvahu!" křikla jsem na něho.
"Jo, seš dobrá, to zvládneš!!!" zakřičel fanfáru. Zubla sem se na něj.

"Vidíš, hned se cítím líp!"
No, to není tak úplně pravda… ale tak jo, seru to, maximálně se zabiju, ted už stejně nemůžu couvnout, takže to je fuk.
Nějakej pitomej strach mi rozhodně nepomůže.
Fajn, skáču!
UuufufufufufuFUJ!
Jako by se mi zastavilo srdce a udělalo dva přemety, když sem dopadla celou váhou na pravou bolavou nohu, která se mi okamžitě podlomila a levá mi automaticky sklouzla a spocenýma prstama, jsem se skoro neudržela na vrchu zábradlí.
Ale je to dobrý. Srdce mi zas funguje, aspoň mám ten pocit, váhu jsem úspěšně převedla na levou nohu, kterou jsem úspěšně dala zpátky nahoru, na konec zábradlí. Ruce taky drží to, co mají i když nevím, jak dlouho ještě budou.
Tak, ted jenom zbývá přenést všecku váhu na ruce a opatrně pomalu se jimi posouvat dolů po zábradlí, bo v opačným případě - čily rychlím - by mi ty ruce automaticky sklouzly dolů a já bych spadla na betovonou zídku. Ale když se budu pomalu posouvat, mám jistou šanci, že se nezabiju.
Posouvám se.
A bolí mě ruce.
Áááá fakt děsně!
Nikdy jsem s tím neměla takovej problém, možná snad jenom jak sem to dělala poprvý a to mě to učil brácha…
Jééé, už cítím zídku!
Problém ale je, že se zídky dotýkám jenom špickama a už jsem na konci zábradlí, to znamená, že budu muset ten skok naplánovat tak kousek za zídkou a když mi to nevyjde, celá se odřu a možná si rozbiju hlavu.
Ale zatím to vždycky vyšlo. I když sem se už pakrát odřela a brácha mě pak musel oblepovat náplastmi, ale to bylo ještě jak sem byla malá. Jo, to byly časy…
Eh, ale ted asi není ta správná chvíle na nostalgii. Na druhou stranu vím, že jestli se zabiju, myslela jsem na něco krásného a bráchu mám přece jenom fakt ráda, takže mu to po vypití Fernetu odpustím, možná dřív. Samozřejmě pokud přežiju.
Takže se budu fakt snažit, což bych se sice snažila aj tak, ale s motivací se přece jen lépe žije, ne?
Tak jdu na to….
Elááá hop!
"Au!" jo, přesně to sem vykvikla, když sem se málo (nebo vůbec) odrazila a odřela si celý břicho + pravou nohou zavadila o zídku, takže sem dopadla na prdel do zelený, měkký trávy, ale okamžitě se položila a zůstala ležet, abych náhodou nezařvala od tý děsný bolesti.
Ale přežiju to.
Už sem přežila i horší věci.
Například jsem snědla kraba… chudák - bylo mi pět a vážně jsem netušila, co je ta červená věc. (nikdo mi to z čistý bezohlednosti a úcty ke krabům radši neřekl)
"Si v pohodě?" slyším celkem vyděšeného Martu. No jo, ono takhle ležet v trávě může být dost pohodlný a přitom ostatní vyděsit k smrti, protože se zavřenýma očima v leže na trávě po celkem nepovedeným pádu můžete být klidně v bezvědomí a proč ne taky rovnou mrtví, že…. Ale nebudu mu hned odpovídat. Kapku ho podusím nehledě na to, že mě dneska FAKT seriozně nasral. Kvůli chechtání, ale co už…

"Alice!!!" ječí zpanikařeně. No jo no, nejsem zlá a krutá, zvlášť, když mi přinesli Fernet.

"Jo, žiju…" houkla jsem zpátky.

"Na to jsem se tě neptal!"
"Jo, sem v pohodě!" na důkaz toho jsem si sedla. Ale… AUUU moje břicho! Moje ubohé, krásné, dosud neposkvrněné bříško!
Dobrý, v klidu, to přežiješ…. Hlavně se nezohýbej….Dobrý, Marta už se nedívá, asi zalezl, může se natáhnout…

Po pár sekundách poklidného ležení…

Ale počkat! Jestli Marta zalezl, tak to znamená…Sakra, MATKA!!!
Plazím se a plazím k záhonkům na opačný straně - jsou tam záhonky a lavička a není tam okno. Ted sem naproti obýváku.
Hech, ted lezu pod mým oknem a ještě pod hajzlem, bo ten je o patro níž jak můj pokoj… ( jo, správně, takou štreku musím jít k hajzlu s tou nohou, proto radši moc nepiju...
Ehm, no vlastně skoro vůbec sem za ty dva dny nepila, ale ted si to samozřejmě s Fernetem ráda vynahradím!)
Tudma se musím plazit extra rychle, bo mamka určitě vykoukne a pokud mě uvidí, jsme všichni tři mrtví. Jo, aj Martin - bo i když není její syn (teda aspon myslím, ale pravděpodobně ně), tak je spoluúčastník, nebo spolupachatel, nebo jakže to je. No to je fuk, prostě v tom jede taky.
Dobře, takže… představ si, že s had, představ si, že si had, představ si, že si had… jsem had. Pravděpodobně si myslíte, že nejsem had, ale totální magor, ale když vcitování vážně pomáhá a to já rozhodně potřebuju, jinak se s tím břichem a nohou co bolí jako prase nikam nedoplazim.
Jé UŽ JSEM TADY! ZVOLEJTE TŘIKRÁT HURÁ, PUSTTE FANFÁRY, JÁ TO PŘEŽILA! Oh, díky lide, cos ve mně věřil, podpisy a na později.
Ted se natáhnu a budu čekat, jestli mamka bráchovi ty kecy vážně sežrala. Já myslím, že jo, bo brácha je mamčin oblíbenec - netuším proč, asi ji lichotí, že ji říká maminko, nebo drahá maminko, nebo milá maminko… Hmmm dospělým asi stačí málo, aspon mojí matce v žebříčku oblíbenosti. Ale že sem u matky až na posledním míste mi vůbec nevadí. Mám pěknou poslední příčku a cítím se na ní tak skvěle, jako na téhle nádherné, vonané, pohodlné travičce…. Chrrrr…..



"Hej, vstávej!" Drbnul do mě kdosi.
"Nech mě, my zítra máme volno, fakt…"
zamumlala jsem. Blbci fakt…
"Ali, my tě nebudíme kvůli škole, ale kvůli chlastu!"
"Jé co?" okamžitě jsem se napřímila a oba se rozchechtali jako blázni.

"No fakt prča tohle!"
"Hele, si v pohodě?" zeptal se Martin.

"Jo, jenom sem si kapánek odřela břicho."

"Kapánek?" zvednul brácha nedůvěřivě obočí, protože on už zná mi poměry a moji flegmatičnost k mým úrazům.
Zvedl mi triko. A i já spatřila ty krvavý šrámy. Jo, tak proto to tak bolelo…

"Já to tušil…" ukázal brácha náplast a začal mě s ní oblepovat. Je to fakt skvělý. Jako za starejch časů. Sluníčko svítí, zelená travička, ptáčci zpívají...
Jak mě dolepil, musela jsem ho obejmout.

"Jsem tak DĚSNĚ ráda, že tě mám."
"Však já taky…" oplatil mi přátelské objetí.
"No jako bych to neříkal!" ušklíbl se pobaveně Marta.

"No jo no… holt si měl porpví pravdu!"
žduchnul do něj Honza.

"Ti dám porpvý!"
oplatil mu žduchnutí. Ale protože takhle by se mohli žduchat do nekonečna nebo aspon do tý doby, než by se jim začlo chtít na záchod, sem radši upoutala bráchovu pozornost.

"Víš co, odpouštím ti. I bez bicích." Zareagoval přesně tak, jak sem si myslela. Přestal si všímat Marti a krásně, nádherně, slunečně se usmál. Jeho upřímný úsměv dokáže prosvětlit i ten nejzamračenější den a vrátit dobrou náladu komukoliv.
"Ale za to s flaškou Ferneta!" zakřičel Martin a zvedl ji nad hlavu. Sice sem za ten chlast fakt ráda, ale kapku to pokazilo ten překrásném okamžik. Víte, kdyby Honza nebyl můj brácha, tak si ho vezmu. Ne z lásky, ale z toho vlekáno přátelství a skvělý uvolující atmosféry, která mezi náma panuje. I když ta atmosféra panuje i kolem mě a skoro kohokoliv jinýho, to samý u brachy, protože sme proste flegmoši a sangvinouši.
Ale dost úvah. Jde se chlastáááát!!
"JOOO!" zajásali sme s bráchou společně a pak jen chlastali, kecali, chlamali… Nádhernej, bezchybnej den…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aňulka Aňulka | Web | 3. dubna 2010 v 16:39 | Reagovat

Kdybych měla vypisovat všechno, co mě pobavilo, musela bych zkopírovat celou kapitolu, protože co věta, ho hláška...nemožné, jak ty to děláš? Já tu vždycky umírám smíchy:-D:-D:-D
Já chci taky takového bráchu!!!!!! ;-)

2 Lucy-y Lucy-y | 9. dubna 2010 v 13:00 | Reagovat

Aňulka má pravdu :-D povídka je naprosto skvělá

3 Peace Peace | Web | 28. dubna 2010 v 12:00 | Reagovat

Och... To byla vážně paráda. Celou povídku jsem zhtla jedním dechem a nepřestala se smát. Nářečí mě vůbec nerušilo a sprostá slova podle mě naopak patřela k Aliinému nezapomenutelnému charekteru a celkově by ta povídka asi neměla takovou šťavu:D A jen tak mimochodem... píšeš krásně a já se teď okamžitě vrhám na tvou další tvorbu:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama