Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 3

3. února 2010 v 10:00 | Gaīa |  Teorie relativity
Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

  1. Nesnáším 1. Září
  2. Nesnáším školu.
  3. A chci PRÁÁÁZDNINÝÝÝÝ!!!


Ano už je to tak. Tímto dnem začíná mé studium na Pedagogickém lyceu. Smlouvu se mnou nakonec šel podepsat tatka, i když mu doktor přísně nakázal, že má zůstat doma a NIKAM nechodit. Ale náš milý tatínek si jde na pohodu se mnou a na pohodu se málem zabil. Jo, na mého fotra tam nikdo dlouho nezapomene, to se klidně vsadím o sto litrů. Ale víte co je dojeb? Že já ten kotník furt mám obvázaný a prej ještě týden, takže budu týden do nový školy chodit s obří mumií místo nohy. Sakra…
Ted se ještě zrovna s tímhle hrozným faktem a donutit se vykopat z postele, jelikož škola je tak daleko, že musím vstávat už … moment…. JO! S vyděšeným pohledem na svých digi hodinkách zjištju, že je teprve 5:00 no to je naprostý hnus takhle vstávat zvlášt po prázdninách. Na zdravku jsem vstávala o půl sedmý a i to mi přišlo brzy.
"Alicééé! Vstáááváááát!!!" Achjo… moje nálada náhle klesla. Už po ránu slyšet matčin otravný a nesmírně protivný hlas.
Ještě chvilku jsem ležela a koukala z okna na měsíc. To není možný, že já vstávám za svitu měsíce!
Mno, ale asi je.
Protáhla jsem se, zívla, odkopla peřinu, pomalu se posadila a ještě pomaleji si stoupla a sešla dolů.
"Ahoj…" houkla jsem do kuchyně, jak jsem procházela kolem.
"Čus…" mávne na mě segra ponuře.
"Co tady děláš? Vždyt máš na osm ne?" zeptala jsem se ji překvapeně, protože segře je 14 a tento rok nastupuje do devítky a proto mi nesedí, že by vstávala v pět ráno.
"Ségra prosím tě…" vrhla na mě znuděný pohled.

"No co, proč vstáváš tak brzo?" naklonila hlavu na nalevo, mučednicky si povzdechla a dál na mě výmluvně civěla.
Segra nikdy nebyla moc velký mluvka, spíš naznačuje a mluví opravdu jen když musí. Dobrovolně jsem ji snad promluvit neslyšela.
Nakonec za ní odpověděl brácha.
"Dostala se přece na ten víceletej gyml kajsik v přičicích."
"A jo, vlastně, nějak mi to vypadlo…" kývla jsem a konečně zalezla do koupelny.
Umyla jsem se nalíčila a vyžehlila vlasy. Přece do nový školy nepůjdu jako rozčepýřenej hastroš.
Vlasy mi totiž po ránu vždycky trčí na všechny strany, jako bych celou noc byla ve vichru, nebo něco takovýho, což jen tak pro zajímavost nejsem. Kdybyste měli třeba pochybnosti…No ale to je jedno. Nevím, co si s nima mám dál udělat! Přece jenom… první den, první měsíc, první rok druháku a tak všechno. To je přece jasný, že nemůžu jít jako obvykle. Ale co si s nima mám udělat je mi záhadou.
A tak jen bezradně stojím před zrcadlem a vlasy stáčím do všech možných i nemožných úhlů.
"Nazdar ségra, nad čím faráš?!"
"JÉÉÉÉ!" vyjekla jsem, jelikož brácha prudce rozevřel dveře a zařval mi přímo do ucha v poklidném uvažování (to neberte vážně, z těch vlasů chytam nerva).
Bezmocně jsem si svěsila ruce dolů a věnovala mu utrápený pohled.

"Došla ti rtěnka?" zeptal se naprosto vážně.
"Ne!" zaškaredila jsme se na něho.
"Jen… nevím co s vlasama!" machruju zuřivě rukama a ted jsem bráchu praštila do obličeje. Nechtěně!
"Aůů seégra, za co to bylo?" chytil se bolestivě za levé oko.
"Jé, fakt sory já nechtěla!" omlouvám se mu, ale on je stejně uraženej. Magor…
"Noooo jistěěě, to znáááme!" uraženě si složil ruce na prsa a otočil se zády.

"No táák, brácha! Fakt! Já jsem jenom chtěla poradit co s vlasama!" dokonce se kvůli němu dobrovolně ztrapňuju. Před NÍM! Až zázračně jsem klesla.
A najednou, z ničeho nic, jsem uslyšela chechot, který se ozýval přede mnou. A hádejte od koho?
"Nasrat a rozmazat!" vyjekl brácha, než ho strhl další příval chechotu.
"Velice vtipné…Člověk by neřekl, že ti je 24. Víš, lidi by od tebe čekali kultivovanější a způsobnější chování. No je toto normální? Zeptat se, co si mám udělat s vlasama a dostat odpověd "Nasrat a rozmazat" … to opravdu neodpovídá chování inteligentního mladého muže jako jsi ty a…"
"JÍÍÍCHICHICHECHECHEHAHAHAHAHÉÉÉ!" uchm. Nebudu se smát, nebudu se smát, nebudu se smát ne NE JÁ SE SMÁT NEBUDU!!!
"HAHAHAHAHAHAHA!" a už jsem v tom taky. No, dobře tak to mi nevyšlo…
Další ponaučení. Nemá cenu se snažit být inteligentní v přítomnosti brášina. Ani pronášet inteligentní věty. Jestli tedy ty kecy co sem říkala byly inteligentní, o čemž by se dalo silně pochybovat.

"Co se to tady děje?" vstoupila do koupelny mamka.
"Honzo!" okřikla ho ostře.
"Chovej se jako dospělý člověk!" to ovšem neměla říkat, protože to u bráchy vyvolalo ještě větší záchvat smíchu a u mě jakbysmet. No co, prostě nám to připomnělo moje parodování.
"Jestli se tady chcete chlámat jako idioti tak prosím, ale o půl osmý svačinu nikomu chystat nebudu!" rozzuřila se a práskla dveřma.
"Půl osmý?" vyjekli jsme s bráchou unisono a poplašeně se na sebe koukli a letěli do kuchyně se kuknout na nástěnné hodiny.
A oběma nám při pohledu na čas poklesla čelist ke kolenům, pokud né níž. No to se mi snad zdá!
"My se smáli… dvě hodiny???" pronesla jsem nevěřícně. A taky že tomu nevěřím! To je prostě blbost, chyba v Matrixu, kravina a úplně všecko nemožný!
Brácha hlasitě polkl a pomalu jsme se na sebe podívali.
"Toe v prdeli, ani v pět už mi vstávat nestačí!" uvolnil s najednou a mávl otráveně rukou. Mamka k němu udiveně vzhlédla a pozvedla své hnědé husté obočí.
"V pět? Jak to myslíš v pět? Vždyť jste oba vstávali o půl sedmé!"
"Cože?" vyjekli jsme znovu šokovaně a zase se na sebe podívali.
"Sakra co je to za blbost! Já se dívala na hodiny a bylo pět!" protestuju okamžitě. To přece není možný!
"To mi jako tady chcete naznačit, že já s Alčou máme oba nastavené hodiny o dvě hodiny později?" ujišťuje se.
"Zřejmě jo! Tak už tady konečně nestůjte jak paka a trochu se hejbejte, když už jste ztratili hodinu a půl!" zavelela mamka a já se urychleně hrnula do pokoje, prudce rozevřela skřín, až mi levá půlka zůstala v půlce ale kašlu na to. Házím to do kouta a beru to první, co mi příjde pod ruku a následně to rvu na sebe. Uf, to je dřina! Ještě sebrat mobil a můžu jít!
"Brácha, hodíš mě na autobus?" zeptala jsem se ho udýchaně, jak jsem v rekordním čase seběhla schody.
Ten si tam v klidu popíjel kafe.
"Ted?" pozvedl obočí.
"Jo já to nestíhám, tramvajka mi jela ve třičtvrtě a bus jede o půl!"
"Ale to máš za…hm… necelých dvacet minut!"
"Tak jo? Prosím!" nasadila jsem psí pohled. To vždycky pomůže. Otráveně protočil oči.
"Tak dobře!"
"Dík!" Skočila jsem mu kolem krku.
"Jenom mě neuškrť!" ušklíbl se pobaveně.
"Ani náhodou! To by mě pak neměl kdo svést do školy!" mrkla jsem na něho.
"Hm…" zamumlal a šel se oblíct. Nedočkavě jsem stepovala na prahu dveří.
Když se konečně přišoural (ale fakt, ta chůze je děsně pomalá! Něco jako kdyby šel ze strašným donucením do školy, mimochodem to já chodím furt), obul si boty, z držáku vzal klíče od auta a jeli jsme.

Ehm, až teprve ted jsem si uvědomila, co mám na sobě. Né teda, že bych měla čas se nějak zvlášť očumovat, ale chtěla jsem si vytáhnout mobil a zrak se mi přilepil na moje červené gatě. Rychle jsem se koukla co mám za tričko. Úplé černé s krvavě, křiklavou rudou s provokativním nápisem :
"Barbie is not think,
Barbie have a pink
Barbie´s stupid sing.

YOU KILL BARBIE!"

Tak to je v prdeli. Teda jestli mám třídu plnou barbínek. I když bych se s těma barbínkama stejně nechtěla bavit.
"Co to máš na sobě?" chechtá se brácha.
"No co, vždyt je to pravda!" pohodila jsem vlasy jako by nic, až mi spadaly do obličeje. Nervně jsem si je odstrčila.
Podívala jsem se na hodiny mobilu a zjistila, že je 7:20. COOO??? To je kravina! Dívám se znovu, protírám si oči, ale furt vidím to samé. Nebo ted už vlastně 7:21…
"Na co tak čumíš?"
"To už je tolik?" vrhla jsem a brachu nevěřícný pohled.
"Jo, kdy ti to jede?" hlasitě jsem polkla.
"Za pět minut…" brášin si hlůůůůboceééé povzdechl.
"Hele, segr, já tě nechcu vozit až do školy nehledě na to, že fakt nevim, kde to je!" rozmáchl divoce rukama, ale pustil volant a my se málem přetočili.
"Brácha!" vyjekla jsem nervně.
"No dobře… tak co teda?"
"Snad máš GPS ne?" ukázala jsme na přístroj.
"Jo, ale ty snad víš přesné místo jako ulice a tak?"
"No…" na chvilu sem se zamyslela a pak mu to vyklopila.
"Tak dobrem, ale jestli to chcem stihnout, budu muset fakt farar. Nevadí ti rychlá jízda, vid, že ne sestřičko?" zářivě se na mě zazubil. Ušklíbla sem se.
"Oh, budu se snažit to přežít!" pronesla jsem ironicky.
A nasadili sme vražedný tempo, fakt že jo. Stíhačka je oproti nám šnek.
"Brácha?"
"NO?"
"Neměli sme tam už být?"
"COOOO????"
"JESTLI SME UŽ TAM NEMĚLI BÝÝÝT!" řvu mu do ucha jak kretén. Njn, mít otevřené okna a farat jak raketa se nevyplácí.
Brácha sebou trhne tak, že málem strhne volant na levo a tím aj celé auto, ale naštěstí ne a tak mi může odpovědět.
"Já nevim, asi jo, ale ja tu nikde žádnou školu nevidím!" panikaří brácha.
"Já tež ne!" oba se rozhlížíme na všecky možné i nemožné strany.
"Tys už tady byla!" vyjekl brácha a j nadskočila leknutím.
"Jo, ale pamatuju si velký kulový!" vyprskla sem naštvaně.
"No tak to je uplně super a jak se tam jako ted dostanem!"
"Tahle elektrárna to asik nebude…" houkla jsem na něho.
"Co ty víš!" ušklíbl se jízlivě. Protočila sem oči v sloup.
"Dobre, ale já nechcu jet do Vratimova!" vyjekla sem, když sme se dostali až k cedulkam a brácha se furt neměl k zastavení.
"Dobré…" zavrčel a otočil se na opačnou stranu.
"Tak se čum…" přikázal.
"Hm… počkej, to je možná tohle…" hodím bradou směrem k malé budově na pravo.

"Možná?" zvedl kriticky obočí.


"Nebuzeruj a zastav!" vrčím na něj.

"Rozkaz…" povzdechne si a točí volantem směrem k zašlé budově.
"Ehe…"
"Huch…"

Já a brácha. Ani jeden, oba nemůžeme uvěřit, že tohle je FAKT a jakože FAKT soukromá škola.
Ehm, já že tu už byla? Bud mám už kritickou ztrátu paměti, nebo jsem byla tak zhulená a zkalená, že mám naprostý okno, bo tuhle hnusnou zašlou školní budovu s oprýskaným šedým nátěrem vidím poprvé v životě.
"Tak myslím, že bys už měla jít."

"Jo, jasně a jak to mám asi udělat ty chytrej, když mám nohu tak těžkou, že ji skoro nemůžu zvednout, natož dostat z tohohle piomýho malýho auta!"

"Segra, zklapni, nebo pro tebe zpátky nepřijedu!" vyhrožuje. Jo, jasně, jen si vyhrožuj mě to vůůůbec nevadí a… MOMENT! Cože to tenhle tvor říkal, že pro mě bude každý den jezdit a odvážet mě ze školy domů a naopak?
"Eéé brácha? Ty víš, že jsme si tě vždycky vážila a …" nasadila jsem zářivý úsměv
"Ali, nenamáhej se. Bude to jenom do tý doby, než budeš moct normálně chodit." Hmm no aspon něco…


"No, člověk nemůže chtít všecko, co…"


"Tak pojd…"
Společnými silami jsme se nějakým zázrakem vysoukali z auta.
"Tak čau a nezapomen mi napsat, až budete končit." Přikývla jsem a mávla mu.
A už si to štráduju do školy….
Dveře jsou zamčený, no bezva… Nevidím tu zvonek, takže….
Buch buch buch… "Háálooo je tu někdo?" řvu jak na lesy.
Nic….

"Já tu nechci trčet!" navztekaně kopnu do dveří. Jau, to sklo je ale tvrdý….
"Co tady děláte?"
sjede mě nějakej dědek od hlavy až k patě.
"No co asi, stojím jak debil a snažím se dovolat nějakého živého tvora schopného mi otevřít!"
Přešel ke dvěřím a otevřel mi je.


"Není zač a jestli příště nebudete slušná, nechám vás tady!" s těmito slovy se odporoučel. Jestli jsou všichni tak milý, tak se mám na co těšit…. Je fakt, že já taky mohla být milejší, ale když se neumí objevit dřív, tak co by chtěl.

Jdu rovně. Po pravé straně jsou šatny a po levé o kousek dál sedačka a za ní tělocvična. Rovně schody a třídy… Jů, tohle je PedL 2, tak to je moje třída…
Zhluboka se nadechnu, zaklepu a vejdu do dveří.
"Dobrý den, omlouvám se, že jsem přišla pozdě…" Obtloustlá učitelka s černými brýlemi kývne a já se rozhlížím, kde bych si sedla. Mov velkej výber teda nemám. Bud vzadu vedle jednoho neinteligentně vypadajícího kluka, nebo vepředu vedle až moc inteligenta.
Co jsem si asi zvolila….Můžete hádat.

"My jsme se tu zrovna představovali slečno, protože jsem tady nová a neznám vás, tak ted je řada na vás!"
Ehm, cože? Představovat? Ech, jo to snad zvládnu….Doufám….
"Takže…
jmenuju se Alice Svobodová, jsem z Ostravy-Jih a na první letní den mi bude 18, což je pro ty méně chápavé 21. června. Mám ráda svýho bráchu, svý kámoše, kalby, čokoládu, tulipány a šerm a nenávidím hloupé lidi, hlas mojí matky když ječí, matiku, fyziku, růžovou, barbíny, šampony a emo." Uffff vyčerpávající, že?
"Velmi zajímavé…. A co zvířátko, vlastníte nějaké?" Zvíře? Jak to mám asi tak čuchat?

"No já nevlastním žádné, jestli moje rodina, tak o tom nevím."

"To máte tak velký byt?" ušklíbl se jízlivě ten kluk, vedle kterého sedím.

"Kdybys znal naší rodinu, tak bys to pochopil. Náš barák má sice jenom dvě patra, ale třeba segra d pokoje nepustí nikoho jiného než sebe, to samé mladší brácha, ale o to se radši nikdo nesnaží, protože pohled na jeho bordel je fakt děsivý. Nechápu, jak se ten kluk dostane každej den do svýho pokojíku přes tu kupu hadrů, hraček a já nevím ještě čeho všeho.
Ale tak jako tak se tam dostane, ale nikdo neví, jestli tam má nějaký zvíře, nebo trestance, i když v jeho případě by trestanec byl asi radši nadosmrti v lochu a zvíře by mu tam chcíplo nedostatkem čerstvého vzduchu. Fakt se divím, že brácha ještě žije…"
Fajn, tak se na mě ted všichni čumí jak na debila a ten kluk není výjimkou.
"Musíte se mít asi hodně rádi, když o něm takhle mluvíš." Prohodil.
"Jo, přímo se milujeme!" odpověděla jsem s nemalou dávkou ironie.

"No dobrá, tak to bylo velice vyčerpávající." Si myslim!
"A ted…" ale už jsme se nedozvěděli co je ted, protože do třídy vešly nějaké dvě paní.
"Dobrý den, tohle je naše nová ředitelka!" představila ji ta paní vedle ní. Hm je mi trochu povědomá… UŽ VÍM! To je zřizovatelka, viděla jsem ji, jak sme tu byli s fotrem a fotřík spadl ze schodů a přibral sebou polovin kantorů, muhahá to byla sranda….Šel pak s majitelkou do její kanceláře, aby si odpočinul a dostal čaj na nervy… Stejně mu to nepomohlo, ale snaha se cení.
Zachytila můj pohled a zatlumila se na mě. Já jsem se nevině usmála a pokrčila rameny.

"Jsem velice ráda, že tu s vámi můžu být a budu se snažit, abychom spolu skvěle vycházeli a škola mohla být centrem klidu a harmonie" Vyprskla jsem smíchy, címž jsem si vysloužila moře pohoršených pohledů, ale taky pár pobavených, no aspon někdo po mě má pochopení,
No a pak zazvonilo.
Tak fajn, asi je načase se představit. Otočila jsem se na toho kluka.

"Čau, doufám, že ti nevadí, že jsem si tady sedla!"
"Ani ne…"

"Tak to je fajn. Jsem Alice, kdybys to náhodou zapomněl…"

"Marek." Hm asi nebude nejvýřečnější…

"Líbí se ti škola?"

"Tak napůl…. Ještě jsem si ji ani pořádně neprohlédl."

"Jo, ale já myslím ten první dojem."


"Myslíš, jak na mě vykoukla stará budova s vulgárními nápisy a starým oprýskaným lakem?"

"Jo, přesně to!" zašklebila sem se. Až na ty vulgární nápisy (vždyt já bych jich tam v klidu ještě pár přidala)
s ním souhlasím.

"Crrr!" zazvonilo znovu a učitelka nakráčela do třídy. Už si toho moc nepamatuju, snad jenom že ji nestačí omluvenky od rodičů, ale musíme mít od dotora, na což ji mimochodem pěkně kalim. Psala jsem si s bráchou, protože pro jistotu přijel dřív a ted zevlačí na na te sedačce.


"Tak jak si přežila první den?" zubí se.

"Jo, šlo to…" mávnu rukou a fičíme dom.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aňulka Aňulka | Web | 4. února 2010 v 17:01 | Reagovat

:-D  :-D  :-D  :-D Tak tohle fakt žeru, co víc na to říct?Ostrava forever a ty hlášky...nad čím faráš, si myslím:-D:-D:-DAch, miluju Ovu!!!!:-D
Vždycky se u toho tak nasměju, je to skvělé, protože je to prostě z mého prostředí.Paráda!!!

2 Lucy-y Lucy-y | Web | 6. února 2010 v 13:25 | Reagovat

je to jedním slovem bomba  :-) u tohohle se prostě nejde nesmát  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama