Neco konci....

5. ledna 2010 v 16:37 | Gaīa |  Gaīa

Takova smutna, kratka jednorazovka a tom, jakou bolest muze zpusobit ztrata sloveka a co to ve vas zanecha. Zel, opet bez interpukce, ale kapitolu pribude zase s nimi. Nevim kdy, mam ted celkem naladu na bodu mrazu, jak je poznat z tehle jednorazovky. Ale presto doufam, ze se vam bude libit, tot vse! :-)

A jeste smutna pisen, diky niz vlastne tahle kraticka povidka vznikla vznikla.

"Na, prisel ti dopis!" podala mi mamka bilou obalku s elegantnim rukopisem, na ktere bylo me jmeno. S jeho rukopisem.

Promin, ale musim to udelat. Vsecko na svete me tizi tak, ze uz to nejde zvladnout. Nesnas se me zastavit, prestoze urcite dobre vis, kde jsem. Chci se ti timto dopisem omluvit za vse, co jsem ti kdy udelal. Nebylo to schvalne, at jsem ti ublizil jakkoliv. Vim, ze ti timto svym poslednim cinem ublizim, ale musim to udelat. Ano, znovu pise, ze musim. Byla jsi mou skvelou kamaradkou a ja v tobe mel oporu. Velkou oporu, jenomze neco konci.... Preji ti krasny zivot a dekuji. Za vse.
Tvuj....

Cetla jsem dopis a po tvari mi stekavaly slzy velke jako hrachy. I kdyz to nebylo receno vedela jsem, co se chysta udelat. Mozna ho zastavim! Napadlo mne.
Utikala jsem co nejrychleji k horskemu utesu, pod kterym je je kratka plaz a more. Pribehla jsem cela udychana, ale nikdo tam nebyl. V tu ranu jsem vedela, ze uz neni mezi zivymi. Vsechna nadeje se vytratila jako mavnutim kouzelneho proutku a misto ni se objevila panika, ktera me obmotala celou, celickou az do toho nejtemnejsiho zakouti me duse.Zacala jsem strasne kricet.
"NEEEEEE!!! PROC, PROOOC!!!! PROC SI TO MUSEL UDELAT, PROC SI ME TADY NECHAL!! NENAVIDIM TE, NENAVIDIM TEE!!!!!!" Me vykriky se odrazely od skal a tvorily v mych usich nesnesitelnou ozvenu. Padla jsem na kolena do mokre travy. Uz jsem ani nemela silu kricet, tak jsem jenom plakala.
"Ale miluji te..." zaseptala jsem do tmy a ticha. Musela jsem tam byt opravdu hodne dlouho, kdyz uz se setmelo. Ale v ten okamzik mi to tak neprislo. V ten okamzik jsem si myslela, ze nemam uz zadny dalsi cil, ze nemam pro co zit, kdyz moje jedina laska spachala sebevrazdu presne na tomhle utesu, kde jsme casto chodivali. Videla jsem ho, i kdyz jsem zavrela oci. I kdyz jsem kricela, i kdyz jsem plakala, porad jsem ho mela pred ocima. A tenkrat mi pripadalo, ze to tak ma byt, ze uz neni jina cesta.
Stoupla jsem si a vysla bliz k utesu.
Byla jsem rozhodnuta skocit.
Naposledy jsem si vybavila jeho tvar, telo, letme dotyky, slova, hlas... a vykrocila.... Ale v tom me nekdo zezadu objal.
"Nedelej to, prosim..." zaseptal. Byla jsem v soku. Kdo to je? Ale o par mili sekund pozdeji mi svitlo, ze je to *on*. Ten, ktery tu pro me vzdycky byl, zatimco ja ho ignorovala. Ten ktery mi pomahal a ja to netusila.
"Proc..." vzlykla jsem.
"Protoze te miluji..." zaseptal a jeste pevneji me objal. Vahala jsem jen sekundu. Pote jsem se k nemu otocila a pevne ho objala. Potrebovala jsem citit neci blizkost, potrebovala jsem pochopeni. A dostala jsem ho spolu s laskou.
Ale i po roce a pul citim, ze rany se nezahojily, a zrejme nikdy nezahoji a vzdycky pri vzpomince na nej mi bude srdce krvacet. Laska k Nemu byla prilis velka silna na to, abych se ji mohla vzdat. A prestoze *jeho* mam velice rada, nikdy mu nebudu schopna dat to, co bych byvala dala Jemu, kdyby zil.........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maya Maya | Web | 10. ledna 2010 v 12:34 | Reagovat

Ach jo... zase jsi mě rozbrečela. Je to smutný, protkaný nitkami lásky a mě to zase naplnilo něčím novým.
Nevím, co říct na tvou náladu a pocity, jenž tebou proudí, snad jen, že doufám, že už se nebudeš trápit a půjdeš dál. I když to někdy nejde tak snadno...

2 Maya Maya | Web | 10. ledna 2010 v 13:58 | Reagovat

Ty se omlouváš mně? Neblbni, jsem ráda, že mi občas někdo něco připomene a já nezapomenu i na to, že i ostatní mají problémy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama