4. Kapitola - Blázinec místo školy

22. října 2009 v 16:21 | Gaīa |  Severus Snape krát dva
"Aú!" sykl jsem bolestí, když jsem přistál na bílých sutinách, zpod ně šel vidět hnědý koberec. Zatřásl jsem se zimou, když na mě foukl ledový vítr. Odkus se ta zima bere? Napadlo mě se podívat nahoru a uviděl jsem bílé nebe z něhož sněžilo.
"No bezva, ani strop tady nemají!" odfrkl jsem si znechuceně.
"Pokud budu muset trávit většinu času v téhle otevřené místnosti, asi za chvilku umřu na silné pochlazení. To se budou doktoři u Sv. Munda divit, až mi změří teplotu a naměří -100. Vsadím se, že budu rekordman...a potom si bude otec litovat, že mě tady posílal!" rozvíjel jsem svoji myšlenku a mumlal si sám rpo sebe, nebo pro kosy na jakémsi stožáru.
"Tak už si tady! No nazdar, kdes tak dlouho byl?!" vtrhl do pokoje jakýsi muž. Nejistě jsem se na něho zamračil. Copak neví, že já nejsem Dereck? A v tom mi to došlo. Ví to, ale hraje že ne. A já mám nejspíš hrát mého bratra. Teatrálně jsem si povzdechl.
"Otče, byl jsem venku," nejsem si jistý, jestli ho moje odpověd tak šokovala, nebo prostě jenom zamrznul z té zimy. Ale každopádně se hezkých pár minut nepohnul.
"Otče?" nálehal jsem.
"OTČE? Děláš si ze mě prdel?" vyjekl na mě a otevřel pusu dokořán.
"Ne, vždyt to je úplně normální výraz a..." koktal jsem nejistě. Tohle se mi moc často nestává, ale když už se mi to stane, stojí to za to. Otec stočil pohled k zemi a mluvil.
"Tohleto ne... Severusi, ty se NECHOVÁŠ jako Dereck! Tvý spolužáci nejsou nevšímavý a jsou stejně bláznivý a nespoutaní jako Dereck. Jestliže má být tahle výměna k něčemu, musíte se ji oba přizpůsobit." zvedl oči od země a probodl mě pohledem.
"Začneš tím, že přestaneš mluvit tou spisovnou mluvou a trochu se odvážeš. Dáš najevo své pocity a tak dále. Zítra už jdeš do školy a nemyslím si, že bys tam s tímhle přístupem přežil třeba jen jednu hodinu. Cardiff Magic School není mírná škola. Sám jsem tam chodil."
"Vážně? Jsem informován o tom, že jste poloviční kouzelník!" nadzvedl jsem obočí.
"Taky neříkám, že jsem školu dokončil," odpověděl stroze. "Doufám, že jsi pochopil, co jsem tím chtěl říct." Přísně se na mě podíval.
"Jistě, ale nemůžete po mě chtít změnu za jeden den. To nejde!" dal jsem důraz na slovo "nejde". "Fajn, tak v tom případě hodně štěstí zítra, budeš ho potřebovat." popřál mi ponuře a odešel.
Přešel jsme ke stolu, u něhož byla židle a ztěžka dosedl. Tohle je vážně primovní začátek... Ale nic jiného jsem ani nečekal. Vůbec k tomu nepřispívá fakt, že je tady zima jako na Antarktidě. Z kapsy jsem vyndal hůlku, zamířil na sutiny a zamumlal reparo. Potom jen s klidem sledoval, jak se sutiny
přesouvají zpět na své právoplatné místo a tvoří strop. Když byl znovuobnovený, rozhodl jsem se si vybalit.
"Vybal!" přikázal jsem a oblečení se mi úhledně naskládalo do jedné z malých skřínek naproti druhého okna.
Zívl jsem. Byl jsem velmi unavený, tak jsem si šel dát sprchu a spát.

"Severusi!" vzbudil mě chladný hlas a na okamžik jsem si myslel, že jsem zase doma, ale pak mi došlo, že by mě nebudil ženský chladný hla sa už vůbec by mě nikdo nebudil. Otevřel jsem oči a uviděl kamenou tvář. Obličej se mi roztáhl do nefalšovaného údivu.
"Dolores?" zeptal jsem se nevěřícně. Zamračeně přikývla.
"Odkud mě znáš? Nikdy jsme se neviděli!" její ton hlasu dokazoval, že by jsem raději neměl tvrdit, že ji znam. Ale já, zvyklý na tento přístup ze všech koutů, kam jsem kdy vlezl, jsem se nenechal odradit a směle pokračoval.
"Nevím určitě, mám pocit, že vás znám..." zamumlal jsem. No dobře, zas tak směle ne... Ale kdo by mi to mohl vyčítat? Navíc nejsem žádný Nebelvířan. Jsem typický Zmijozelák a jsem na to pyšný. I když na druhou stranu, kdyby jsem se vážně změnil tak, že by moje chování odpovídalo chování typického Nebelvířana, možná bych tak získal Lily. Pokud vím, vadí ji můj kladný přístup k černé magii. Ale černé magie bych se vzdát nedokázal, takže to je vlastně jedno. Pochybuju, že existuje Nebelvířan, který se činně venuje černé magii.

"To je celkem možné, vždyt jsem tvoje matka, možná si mě pamatuješ z narození!" ušklíbla se ironicky a odešla. S námahou jsem se zvedl z postele. Připadal jsem si, jako bych vůbec nespal, což je hrozné když uvážíte, že na tento den potřebuji mnohem víc energie, než na nějaký obyčejný. Pomalu jsem se začínal děsit Cardiff Magic School. Jasně, Zmijozel také není nijak zvlášt pohostinný, ale v každém případě je vždy svůj. Můžete se v něm uzavřít před okolním světem, což v CMS nebude zrovna snadné, pokud to vůbec bude možné.
Oblékl jsem si nějaké jeho věci, abych ho víc připomínal - tmavě modré džíny, které mi tak padají, že myslím, že do té školy snad nedojdu, - zewlácké trčiko s nápisem: Soul Boy, a šel. Tedy chtěl jsem, ale Dolores mě zastavila.
"Pockej chvilku, za chvíli má dorazit Sáček..."
"Cože?" opakoval jsem nevěřícně, jestli jsem se snad nepřeslechl. Sáček... Sáček? Cože?! Nedělejte si ze mě srandu už po ránu lidi, není to zdravé!
"Jo, Sáček..." odsekla otráveně a dál se věnovala papírům, co měla rozložené na stole.

"Čau!"
"Jééé!!" Vyjekl jsem leknutí.
"Chachachacha, tos zabodoval brácha!" chechtá se mi Sáček.
"Ehm, no dobře, tak jdeme Sáčku?!" zamumlal jsem mírně podrážděně a dal jsem extra důraz na slovo Sáček. Sáček se přesta smát a jen se namě nechápavě čuměl. Co to s ním sakra je? Jindy by se už dávno válel smíchy na zemi a až by se vzpamatoval, to jest po dlouhé době, navrhl by at bulají. A ted to suše přejde? Tady něco nehraje...
"No dobře... jdeme!" (přestal se Sáček zabývat chováním svého, aspon si myslel, nejlepšího kámaráda a jako tvor bezstarostný na to těžce kalil.)
Šli jsme a šli... nebo spíš Sáček poskakoval a já se ploužil. "Pohni brácha, nebo příjdem pozdě!" zkoušel mě se smíchem, ale já to nevěděla a jak debil jsem zrychlil, jelikož jsem si hned nechtěl udělat problémy. No a jakmile jsem došel k Sáčkovi, který ze mě nepřestával spouštět nechapavé oči, uvědomil jsem si, že mi padají kalhoty... Ovšem příliš pozdě na to, abych tomu stihl zabránit. Ach ano, je to kruté. A tak mi spadli kalhoty, pár metrů od školy, před stovkami zraků studentů i učitelů i normálních kolemdjoucích. Někteří se pohoršeně zamračili, někteří se smáli - těch byla valná většina chlapeckého osazenstva, a holčičí sněm na mou prdel civěl s neskrývaným zájmem. Vlastně ne na mou... Některé dokonce obdivně vzdychly. Když jsem stačil všechno tohleto prozokoumat, kalhoty jsem si zase nasadil na to správné místo s neskrývanými rozpaky a těžkým záchvatem červenání. Tohle se mi ještě nestalo... Nejspíš proto, že nenosím kalhoty nemín o tři čísla větší...
Ale přesto jsem se zvednul, odhodlaný jít dál a na tento nepřijemný trapas normálně zapomenout, jako to dělá většina normálních lidí. Jenomže bohužel pro mě, nohy jsem měl tak zrosolovatělé, že jsem se natáhl o pohé dvě sekundy později, čili o jeden a půl kroku, jak dlouhý tak široký na příjezdové cestě. O kámen, chápete to? O malilinký kamíneček. Tohle vážně není normální... Myslel jsem si a pomalu se zvedal. Uch... já vím, že jsem byl právě tímto zařazen do hlasování o nejtrapnějšího člověka na CMS, ale stejně... PROČ na mě musí všichni tak civět? A ted už se mi smějí i dívky.Vlastně nevidím žádného člověka, co by se mi nesmál. Sakra, dobře jsem začal....
Nicméně po těchto... echm... událostech, jsme se Sáčkem dorazili do naší třídy A v prvním patře. A jakmile jsem přišel, poklesla mi čelist. Na šedém koberci hnědé skrvny až hrozivě připomínající hovno, světla jsou obalena červenorůžovou orientální látkou, ze které se začíná kouřit, přez okna nejde totálně nic vidět, protože je na nich vylitý jogurt, nebo podobná, stará, splesnivělá, hnusně čuchající, věc. Kytky zoufale seschlé, polovina lavic v opačném úhlu, další polovina lavicí dolů, židle rozházené po celé třídě, odpadky pohazené všude v místnosti - no co dodat. Sice obvykle sprstě nemluvím, ale pro tentokrát udělám vyjímku, protože to ani jinak vyjádřit nejde.
"Bordel jak cip, ku*va!"
"Že jo kámo! To mi to ale chybělo!" posteskl si Sáček.
"Tak pojd, přece tu nebude okounět!" Tak jsem s ním teda šel. Posadil se na parapet a já vedle něho. Začali jsme hrát hamburgry. teda, spíš více burgry. Prostě všichni ze třídy si sedali střídavě na mě a na Sáčka. Za chvilku už na nás seděla polovina třídy (zbytek pravděpodobně bulal) a všichni jsme se řehtali jak malo idioti.
"Ufffff, tohle já nedávám!" zaúpěl jsme, když si na mě sedl jakýsi tlouštík.
"Nápodobně!" sípal Sáček, jelikož na něho si sedla jakási tlouštice, která mu přimáčka omylem i hlavu. (nebo úmyslně?) Když už jsem vážně začínal mít pocit, že bud: za
a) všechny pobliju vinou toho, že mi děsivě tlačili na žaludek (fakt, že jse nic nejedl se v tuto chvíli odsouvá stranou)
b) se pochčiju vinou toho samého důvodu, akorát, že mi tlačili na močový měchíř
c) udusím z té váhy všech
d) dostanu takvou křeč do břicha z toho smíchu, že snad do smrti budu chodit jako člověk neandrtálský, tak se stalo něco velmi, velmi, velmi (a ještě hodně velmi - myšleno v ironii) nečekaného. Praskl parapet, a všichni jsme se zřítili dolů. Samozřejmě já, a Sáček jsme na tom nejhůř. Na nás dopadla taková obří váha, že to ani není možné. Mám dojem, že mi udělali díru v břichu (nebo v jakémkoliv jiném orgánu). A Sáček na tom taky není nejlíp. Když se konečně všichni zvedli a rozutekli, aby nebyli trestaní za svou nedbalost, my se Sáčkem jsme se konečně zvedli taky a doslova doploužili ke křeslům olepených žvýkačkami, plácli tam sebou a nehnuli se hezkých, štastných-přeštastných pár minut. S ironii jsem si pomyslel, jak by se toto odehrávalo ve Zmijozelu, jak si sedám první já, na mě Bella, Lucius, Crabe, Narcissa, Goyle, Skrk, Notte a ti další...
Dostal jsme znovu neovladatelný záchvat smíchu, až jsem se sám divil, kde se to bere. Ale kde se vzalo, tu se vzalo a já se chlamal jako postižený.
"Chachachachacha!" řehtal jsem se jak pominutej, a musel se předklonit, aby mi nepraskly břišní svaly. A když už, už jsem si myslel, že to přejde a konečně se budu moct normálně nadechnout, zase jsem si to vybavil a to byl konec. The End Severuse Snapea.
Umřel mlád ve věku 16 let na nečekané udušení smíchem z představy velice vtipné, jak Zmijozeláci hrajou Hamburgery. Tahle představa mě dostala do kolen tak, že jsem spadl ze židle a leštil podlahu. Nebo spíš se válel v hovnách, žvýkačkách, zbytků čehokoliv, to známená i něčeho neidentifikovatelného.
"Uffff!" zhluboka jsem dýchal, ale pro jistotu zůstal ležet na zemi. otočil jsme z nudy hlavu do leva a pod křeslem spatřil černé ponočky. Otočil jsem hlavu do prava a tam byly prasklé, rozmázlé vejce.
"To není normální!" mluvil jsme sám se sebou o této strašné demenci a špičkové morálce třídy, jelikož už dávno zvonilo, ale my si toho nevšimli, protože jsme hráli hambáče. A taky proto, že jsem neměl nikoho jiného na povídání. (Ano, je to překvapivé, ale mám chut mluvit! I když, kdo by neměl po takovém zážitku, že?)
Ohlédl jsem se po Sáčkovi, jestli mi náhodou nebude dělat společnost, ale ten ležel rozvalený v křesle jak hovado a chrápal, až mu sliny tekly a zdi se otřásaly. Tak s ním asi nic nepořídím... No, co se dá dšlat, nevadí, vydám se na malý průzkum školy. Válet se v tom, co je na zemi, už se mi vážně nechce. Ale sotva jsem vyšel ze třídy, okamžitě jsem svého rozhodnutí zalitoval, jelikož mi přistál na hlavě jogurt... Znechuceně jsem ho dával přyč - odhazoval ho na kohokoliv,kdekoliv, (hech, jedné holce na tričko... jsem to ale gentleman...) a pak jsme šel dál prozkoumávat. Nemusel jsem ujít ani 10 kroků a už se mi naskytla skvělý podívaná na akrobatisty na vodovodních trubkách. K jeho smůle se jeden kousek netrvanlivého plechu urval a horká voda se se syčením a mohutným tlakem vyhrnula ven, kde začala zaplavovat poschodí a poté školu. Zdrhal jsem co mi nohy stačili a ostatní vyděšené sprintovali za mnou.

"Kde je Sáček?" řval mi jeden kluk do ucha, jakmile jsme všichni, o pět minut později
všichni sešli na parkovišti před školou a fascinovaně sledkovali, jak se zatápí škola.
A sakra! Já vlastně nevím, kde je sáček! Ale jo, vím... Spí na křesle ve třídě... Rozběhl jsem se směr škola. Dereck by mi nikdy neodpustil, že jsem mu nezachránil nejelpšího kámoše! Sprintoval jsem tak rychle, až jsem klopýtl a narazil do sloupu, který máme před školou. Rychle jsem se zvedl, otevřel dveře a...
"ÁÁÁÁÁ!!! Glo, glo, glo..." vyvalil se na mě proud vody, který mě přitlačil na zem. Všichni zpanikařeně utíkají z parkoviště.
"Échr.... chrm...pfff... uf!" plyval jsem vodu. Ale když jsem si uvědomil, proč, vyhoupl jsem se svižně na nohy. Dokonce tak svižně, až se mi podlomily.
"Áh, sakra, křeč!" řval jsem a chytil jsem se toho sloupu se kterým jsem se střetl xichtem, na kterém ted beztak mám obtisk... Dostla jsem takový vztek, až jsem kopl.
"Áúú!" zaječel jsem bolestí. To snad ani není možné... Zkoumal jse rozsah škody a zjistil, že se mi na botě udělal žralok... Ta záchranná mise mi teda dává zabrat! A sakra, zachranná mise! Uvedomil jsem si konečně, přestal se zabývat nohama a vběhl do prvního patra.
"SÁČKŮŮŮ!!!" houkal jsem snad pět minut jako nějaká siréna.
"Áááá, co je ti vole?!!" chytil se za hlavu, postavil a krkolomým krokem se vydal ke mě.
Ovšem byl tak malátný, že pravá noha se mu podlomila a ta levá se mu přehoupla na tu pravou stranu a udělala tak směšný oblouk! A aby toho nebylo málo (myslím, že to nehrozí) , tak o tu "kruhovou" nohu zakopl a spadl na zem.
Dostal jsem tak šílený záchvat smíchu, až to bolí! Musel jsem se zachytit o futra, abych nespadl. "Hahahahahahaha!!"
"To si říkáš kámoš, že se směješ cizímu neštěstí?!" bušil Sáček do podlahy nohama i rukama, jako málé dítě, které chce hračku. Totálně jsem z něho nemohl
"Nech toho, nebo se udusím!" vyjekl jsem a stíral si slzy smíchu z obličeje a snažil se zhluboka dýchat.

"Ty, kámo, proč tu nikdo není?" zajímal se, když jsme scházeli po schodišti a ze školy ven.
"Ále jen táák..." mávl jsem rukou. Nejsem zrovna dvakrát žhavý do toho, že mu budu řikat, že jsem se ho snažil zachránit před potopou, když no si přitom v pohodě spal.
"Žádné jen tak, vybal to!" vybafl na mě.
"No dobře!" zvedl jsem ruce.
"Takže.... Jeden kluk se houpal na potrubí a to najednou prasklo a všichni začali zdrhat..." vysvětlil jsem stručně a snažil jsem se o ten NEJVÍC znuděný hlas pod sluncem, jakoby potopa školy byla ta nejbanálnější věc na světě, jako třeba hodina přeměnování.
"Hahaha a já to prospal, to je teda gol! A hele, když celá škola zmizla, tak co si tam dělal ty?"
A sakra...
"Hm..." procedil jsem skrz zuby.
"Nooo?" vrh na mě *extra-zvědavý* pohled.
"No, já... víš... prostě ono to bylo také divné celé a já..."
"Tak se vymáčkni!" kopl mě do nohy.
"Sem si toho nevšim!" vyjel jsem na něj s první výmluvou, která mě v mém vařícím se mozku napadla.
"Jsme prostě borci, kámo!" uchechtl se. Plácli jsme si.
"Dobre, tak se maj, zas zítra!" mávl na mě u nějakého rozcestí.
"Čau!" kývl jsem na něj.
Půl minuty jsem zaraženě šel... Trápil mě jakýsi divný pocit, ale nevěděl jsem proč! No, kašlu na to... Až po té půl minutě jsem si uvěodmil, že....
"Já nevím, kde bydlím!" zastavil jsem se, pronesl s čistou hrůzou v hlase a pohlédl na dokonale vylidněnou ulici.
"To je v kopru..." zamumlal jsem zdrceně a smířený s tím, že zabloudím, jsem se vydal plouživě rovně. Chvilku jsem šel... Ale stejně se mi ta tichost nelíbí! To přece není normální... Rozhlédl jsem se doprava, pak doleva a zprava na mě koukal jakýsi hrůzostrašný muž s pronikavýma černýma očim a zlostným pohledem. Radši se mu klidím. Kdo ví, co to je za blázna.
A v tom jsem uslyšel výstřel. Zvedl jsem hlavu a rozmazaně viděl černou kulku vypálenou z mužovi pistole. Musela být hodně blízko u mě. Šokem jsem pootevřel pusu.
"Pozooor!" zavřeštěl někdo tak hlasitě, až mu přeskakoval hlas a strhl mě na zem. Pohlédl jsem na toho šílence. Utíkal cestou pryč.
"Uf, díky!" poděkoval jsem mému zachránci a oprašoval jsem se z toho štěrku. Sníh tady nebyl. "Jo, v pohodě!" široec se na mě zazubila jedna dívka. Je malá a vlasy dubové barvy ji spadají po lokty. Má světle modré pronikavé oči a tmavě modrou bundu. Nejmín minutu jsem z ní nemohl spusti oči.
"Já jsem Sarah Nielsová a ty?" neopouštěl ji úsměv.
"No... já..." koktal jsem, protože mě právě upoutalo její silně vyvinuté poprsí. Má nejmín trojky! "Já jsem S..." chtěl jsem vyžblebtnout své jméno, ale včas jsem se zastavil. Tedy... no včas... Řekněme, že jsem syčel jak debil.
"Dereck!" vyplivl jsem konečně.
"Měl by jsi si dávat větší pzoor, Derecku, není tady zrovna bezpečno!" věnovala mi chlácholivý úsměv.
"Já vím, bydlím tady..." hlesl jsem zdrceně, jelikož jsem si vzpomněl, že nevím, kde bydlím... "Aha!" zasmála se.
"No... a... ty to tady znáš?" zeptal jsem se.
"Jasně, bydlím tu odmalička!"
"Aha, tak to bys mi mohla poradit!" vyjekl jsem.
"Jo, klidně, s čím?" zajímala se.
"No... já totiž ... zapomněl jsem kde bydlím!" špitl jsem.
"Cože?!" vykulila na mě oči.
"Si ze mě děláš srandu, že jo?" měřila mě nedůveřivým pohledem.
"No... ne... totiž... my jsme s klukama chlastali a já... já mám kapku okno..." vymýšlel jsme si jako když tiskne (pozn. to by kouzelníci asi nepoužili :-D)
"Jo táák, vy jste paka!" ušklíbla se.
"Víš Derecku, nejradši bych tě v tom nechala pěkně potrápit at si uvědomíš, jaký je chlast svině, ale už jsem to slíbila!" pokrčila rameny. "Takže ty si nepamatuješ ani číslo ulice," ujištovala se. Mám pocit, že mě má za hodně velké pako...
"Ém, ne..." zavrtěl jsem hlavou.
"A příjmení?" povzdechla si.
"Snape!"
"Hm... Snape... to už jsme někde viděla..." mumlala si.
Došli jsme k nějakému baráku. Připadal mi povědomí... Prohlížela si zvonky.
"Jé, Derecku, ty tady bydlíš!" zasmála se.
"Jo, fakt?" vyplesk jsem a kulil na ni nevěřícně oči. Sotva jsem to dořekl, sklátila se v křečích smíchu.
"Hahahaha, jo!"

"Ty jseš fakt cvok!" zakroutila hlavou, když se vzpamatovala. Vytáhla klíče a po mudlovsku otevřela. Vstoupil jsem za ní. Šli jsme chodbou až k nějaké kabince. Zmáčkla tlačítko.
"Bezva, je tady!" a otevřela dveře.
"Tak pojd, co tady okouníš?" pobídla mě, jelikož já na kabinku civěl se značnou nedůvěrou.
"V jakém patře bydlíš?" zeptala se mě znuděně.
"Eh, cože?" čuměl jsem se na ni jako na debila. Hluboce si povzdechla a vrhla prosebný pohled k nebi.
"Dobře, jedeme první do mého..." zavrčela.
"Jééé!" vyjekl jsem, jelikož se kabinka začala hýbat a mě začíná být zle...
"Co zas je?" loupla po mě naštvaným pohledem.
"Je mi zle..." vyhrjkl jsem a okamžitě si přikryl pusu rukou, abych ji nepozvracel.
"Ty, Dere, né, že to hodíš na !" upozornila mě.
"Protože jestli jo..." začal mě varovat, ale nedokončila to, protože v tom momentě kabinka prudce zastavila a mě se zvedl žaludek.
Otevřel jsem pusu a celou ji ohodil mou snídaní. Půl minuty jsme takhle stáli a čuměli na sebe.

"ÁÁÁÁÁ!" zaječela neuvěřitelně pisklavým hlasem, vyhrnula se z kabinky a dupala jako stádo slonů. Rázně zabušila na dveře vpravo. Otevřel ji nějaký kluk a jakmile uviděl Sarah, začal se strašně chechtat.
"Ty DEBILE!" zaječela a kopla ho mezi. Kluk se svalil na podlahu s bolestnýma nadávkama. Čuměl jsem se na to s otevřenou pusou a nebyl schopen slova.
"Čus Derecku, to tys ji tak ohodil?" zeptal se, jak se vzpamatoval.
"Jo, čau, jo..."
"Derecku?" otevřely se dveře naproti od toho kluka. Ohlédl jsme se a spatřil Dolores.
"Ahoj..." zamumla jsem a vstoupil do bytu. Mlčky jsem jím prošel a sedl si na palandu. Chvíli jsem se jen tak čuměl do blba a přemýšlel o zážitckých dneška. Marně jsem hledal slušne slovo, kterým bych to vystihl.
"To byl dneska den ku*rva..." a nenasel ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nel-ly Nel-ly | Web | 23. října 2009 v 13:45 | Reagovat

Umřel mlád ve věku 16 let na nečekané udušení smíchem z představy velice vtipné, jak Zmijozeláci hrajou Hamburgery
- takovou smrt bych doopravdy chtěla vidět :D každopádně člověk neandrtálský mě asi dostal ještě víc

2 Maya99 Maya99 | Web | 26. října 2009 v 18:11 | Reagovat

Ty jsi naprosto dokonalá! The end Severuse Snapea, to je prostě úžasný. Já vážně nemám slov. Kde na jména jako je Sáček prosím tě chodíš? To je neskutečmý :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama