3. Kapitola - Pitomej les, pitomá tma, skvělá Popy!

14. října 2009 v 16:24 | Gaīa |  Severus Snape krát dva
- to si pustte ;-)
Dopadl jsem celkem měkce, za to né zrovna čistě. Dopadl jsem totiž do kupy bláta.
"No super, to mě musel fotr posílat do takovýho počasí!" zvedl jsem se a oprašoval. I když to moc nepomohlo - to víte, bláto...
Taky jsem si všiml, že se mi otevřel kufr a polovina oblečení se mi vysypala. Tohle už jsme s klidem nepřešel.
"KU*VÁ!!!!!" začal jsem řvát jak na lesy. Moment!!! Jak na lesy? Ehm, já totiž právě trčím v lese...
No super...
Ani se nenamáhám si dát oblečení zpátky do kufru, stejnak by to bylo na hovno, když ho mám už špinavé, a sedám se na něj.
Minuty ubíhají a začíná pršet...
Sakra.... Navíc z lesa se ozývají nějaké podezřelé zvuky... Přísahám, že kdybych ted měl taťku na dosah, urval bych mu nějakou jeho končetinu těla...
"Co tu děláš?" příchází ke mě nějaký obr.
"Sedím." odseknu.
"Jo, a proč zrovna tady a na kufru plným oblečení? Nevíš, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán?" zamračil se ten idiot. Vykulil jsem na něho bulvy.
"Cože? Co to žvatláš za hovadiny? Jsi něco hulil?"
"Éééém, ne!" usmál se nevinně, teda aspon na obra a já měl možnost spatřit jeho černé zuby. No, tak to je hnus, copak si je vůbec nečistí?!
"A vůbec, kterej ty jsi?" posvítil mi deštníkem do obličeje. Deštníkem, chápete to? To už přestává všechno...
"Sakra, nesvit mi tím parapletem do xichtu!" zastínil jsem si obličej rukou, abych ještě neoslepl.
"Severus?" pozvedl obočí.
"Cože, sakra, já nejsem žádnej... uhm..." naprázdno jsem polknul, protože mi právě došlo, že tak se asi jmenuje brácha. A já si to vůbec neuvědomil, protože když se objevíte někde v prčicích a absolutně nevíte vo co gou a navíc vám ještě leje na hlavu, prostě nemáte čas přemýšlet nad nějakýma hovadinama a už vůbec né logicky.
"Teda... chtěl jsem říct, že... No jasně!" snažil jsem se nějak zachránit situaci, ale že by se mit o nějak zlvášt dařilo? Hech... jsem v loji...
"Dobře, tak pojd..." zabručel a otočil se. Já jsem šel za ním.
Šli jsme dobrých pět minut, než jsem si stihl uvědomit, že mi něco chybí... Ale co?.......
Sakra, KUFR!!! Otočil jsem se a běžel pro něho. Snažil, vážně jsem se snažil běžet stejnou cestou, ale když ona byla tma jak prdeli!
No, co dodat, jsem ztracený...
Bez obra, bez kurfu a se strašnou chutí někoho zabít!!!
"JÉÉÉ!" vypískla nějaká holka pištivě. Nadskočil jsem nejmín pět metrů a potom utíkal za tím zvukem.
Jeho zdroj jsem našel kupodivu hned.
"HAD!!!" ječela a přiběhla ke mě, aniž věděla kdo jsem a skočila mi do náruče.
Rozhlížel jsem se do stran, kdeže toho hada má, a najednou jsem uviděl obrovskou krajtu.
"UÁÁÁÁ!" zařval jsem na celej les a zdrhal s tou holkou kamsik někam nenzámo, až jsem konečně uviděl lampu.
"No konečně, Moorová, Snape, už jsem si myslel, že po vás vyhlásim pátrání." zavrčel nevrle a s hlasitým: "Jdeme!" se vydal sám k nějaké chatrči.
Vyplázl jsem na něho jazyk a pustil Moorovou na zem.
"Ahoj, takže ty jsi Snape? A jak dál? Já jsem Popy Moorová a právě jsem sem přišla ze soukromé školy v Bristolu, budu nastupovat do šestého ročínku. Nestihla jsem vlak, tak jsem se sem přemístila pomocí přenášedla a nějak se ztratila v lese!" zachichotala se. "Pan ředitel naštěstí věděl, že příjdu a tak poprosil toho obra, aby mě našel. A co ty?" vychrlila na mě jedním dechem. Čuměl jsem na ni s otevřenou tlamou, ale pak se mi oblčej roztáhl do blaženého úsměvu. Konečně někdo ukecaný jak já!!!
"Zajímavé, jsem Severus Snape, a taky jsem nestihl vlak a přemístil jsem se jako ty a pak mě ten obr teda našel, jenomže já jsem si nevzal kufr a tak jsem pro něho honem běžel, jenomže asi blbou cestou, protože jsem zabloudil a pak jsem tě uslyšel. Taky nejspíš nastupuju do šestýho ročníku."
"Nejspíš?" pozvedla překvapeně obočí.
"Mno, jo, jsem geniální, víš co, tak se ještě nerozhodli, jestli mě pošlou do šestýho, nebo o ročník výš!" Och, ta skromnost!
"Jupí, taky jsem geniální, aspon nebudu sama s nejlepšíma známkama!" zavýskla. Oba jsem tak hrozivě skromní, až to bolí, což?
"Super!"
"V jáké jsi koleji?" zeptala se rozzářeně.
"Ehm... koleji? Jak to myslíš," Koleje? Jaké koleje?
"Však víš, Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel," usmála se. Echm, o čem to kecá? A co to je? Koleje... vždyt to je úplná hovadina!!!
"Ehm..." vymáčkl jsem ze sebe, ale naštěstí jsem se nestihl přiznat, že o těch kolejích vim velké houby, natož abych věděl ve které sem. To mi fotr nemoh nic říct? No... klasika...
Někdo mě totiž přerušil. Někdo, komu Popy řekla dobrý den pane řediteli a on ji taky. Teda, ne že by on ji, řekl dobrý den pane ředitel, to fakt ne, ale pozdravil ji a mě taky. Já malinko kývl hlavou. Přece se nebudu namáhat ne!
"Kde máte věci?" zeptal se a překvapeně na nás čuměl.
"V lese!" přiznali jsme unisono, překvapeně na sebe pohlédli a sklátili se v záchvatu smíchu. Ředitel otráveně protočil oči, že z takové blbosti máme druhé vánoce.
"Tak dobrá... " povzdechl si, zvedl hůlku, něco zamumlal a kufry se objevili před ním.
"No tě pic!" řekl Popy.
"No ku*va..." řekl jsem a honem jsem si přikryl pusu. Tady asi nebudu moct mluvit jako dlaždič...
"Tak jdeme..." zavele ředitel hluchý k našemu překvapení. My zvedli kufry a následovali ho.
Cestou jsme si potichu špitali. No dobře, řvali na celej hrad, jelikož já nejesem tichý člověk a Popy, jak slyším taky ne.
"Co posloucháš za hudbu?" zeptal jsem se s nadějí.
"Metal, rock, rock n' roll!" odpověděla bez váhání. To je můj člověk!
"Šupa, já taky!"
"A co za skupiny?" zeptala se.
"Ac/Dc, Three Days Grace, Sonata Arctica, Metallica a tak dále...Kdybych ti tu měl vyjmenovat všechny skupiny které poslouchám byli bychom tu do rána!"
"Nejspíš máme stejný vkus, taky je poslouchám!" zašklebila se.

"Tak jsme tady..." řekl potichu ředitel a zastavil se před nějakou soškou.
"Co to dělá?" zařvala mi Popy o ucha. Ucukl jsem, jako bych dostal elektrický šok.
"Nevím..." pokrčil jsem rameny.
"Jakto, vždyt jseš tady dýl než já!" nechápala. Jo, ale vím o tom ještě mín než ty...
"Jo, to jsem... ale... no prostě to nevím. Však nejsem věštec ne?"
"Chichichi, to asi fakt ne!" tlemila se. Fakt jako věštec nevypadám a docela jsme nechápal čemu se směje, ale když jsem si sám sebe představil s dlouhýma fusama a dlouhém smaragdovém kabátě s dřevěnou holí na konci s diamantem, dostal jsem neuvěřitelnej výtlem.
Smáli jsme se asi docela dlouho, protože ředitel už nic nedělal, ale právě vstupoval do prostoru za sochou, která se ted otevřela.

Sice jsme mu čuměli na záda (teda aspon já, Popy se možná dívala kamsik níž, i když u takového dědka, by to byly přáznaky grandofílile, nebo jak to je... mám chut na chipsy Grande... ) jak volové, ale radši jsme ho následovali.

"Tak, posadte se u mě!" vyzval nás, když jsme dorazili do nějaké místnosti. Nejspíš jeho kancelář. Popy ani nečekala a už se pohodlně uvelebila do tureckého sedu. mě víc vyhovuje elegantnější styl. Ležérně jsem se opřel a dal si hou přez nohu. Uch, to je pohodička!
"Tak tedy, vítám vás u nás slečno Moorová. Protože jste nestihla zařazování, zařadím vás tady." Přešel ze od stolu k poličce, kde sebral černý klobouk a chtěl jí ho nasadit na hlavu.
"Néé, budu mít vši!" vypískla tak hlasitě, až mi zalehlo v uších a unhnula. Ředitel se nepatrně zamračil.
"Slečno, já vám garantuju, že Moudrý klobouk vši určitě nemá."
"A jak to mlžete vědět?" fnukla.
"Prostě to vím, tak nechte toho divadla!" zavrčel podrážděně a narazil ji ho na hlavu. Ted už neprostestovala.
Fascinovaně jsem je sledoval. Nejen proto, že klobouk otevřel pusu a začal mluvit, ale i proto co říkal.
"Hmmm velice zajímavé..."
"Proč jako?"
"Jsi velmi inteligetní..."
"Hahaha!"
"... jsi odvážná!"
"Si děláš..."
"A co je v téhle době nedůležitější, umíš bavit lidi kolem a jsi velice komunikativní a přátelská. At je to NEBELVÍR!" zařval na celou místnost a já, jak jsem byl u vytržení, jsem to nečekal, zařval a židle se překlopila na opěradlo.
"Aú!" mnul jsem si hlavu, a sbíral se ze země.
"Proboha, není vám nic?" pžiběhl ke mě ředitel starostlivě.
"Mhm, snad ne..." zavrtěl jsem hlavou. Všiml jsem si, že Popy se mi řehtala z plých plic.
"Popy Moorová, co sit o o sobě myslíš!" vyjekl jsem a začal ji honit po místnosti. No at ani neuvažuje nad tím, že mi zdrhne! V tělocviku jsem byl na škole v běhu vždycky nejlepší!
Už jsem ji skoro měl, tu mršku, ale přerušilo mě ředitelovo kouzlo znehybnění.
"Tak a dost. Nejste v mateřské školce!" kroutil nevěřícně hlavou.
"Vy slečno Moorová jděte do své koleje, já si tady s panem Snapeem potřebuji ještě pohovořit."
"Jo, to bych musela vědět, kde je!" ušklíbla se jízlivě. Povzdechl si.
"Tak dobrá, počkejte za dveřmi."
Když odešla, podíval se na mě s vážným výrazem.
"Tak Derecku... Nejsem si tak úplně jist, zda-li ti otec řekl, jak se máš chovat?" přísně se na mě zadíval.
"Ne, fotřík mi neřekl naprosto nic," založil sjem si nespokojeně ruce na prsou, kvůli té nespravedlonsti.
"Aha... Ale určitě ti řkel, že se máš chovat jako tvůj bratr a tvůj bratr pohrdá mudly, je tichý, nevýrazný a dalo by se říct, že i slabošský."
"Cs, tak toho poznat nechci!" odfrkl jsem si pohrdavě.
"Nemusíš ho chtít pzonávat, musíš se tak chovat."
"Ne, tak se v ŽÁDNÉM případě chjovat nebudu, to po mě nikdo nemůže chtít!" zamítl jsme okamžitě a vzteky, jako čertík z krabičky, vyskočil s křesla a rukama se opřel o ředitelův stůl
"Nesmíš prjevovat žádné emoce. Nebelvír se nesnáší se Zmijozelem, takže tímto dnem končí tvé přátelství se slečnou Moorovou, jinak zapomen na to, že tě ve Zmijozelu budou brát mezi sebe. Dále jdou Severusovi lektvary, je na ně výjmečně nadaný a zabývá se černou magii," pronesl. Pohrdavě jsem se uškíbl.
"No a co ja s tím! Budu si dělat co budu chtít!" dal jsem extra důraz na druhou větu a slova nebezúpečně odsekával. Přitom jsem nezapomněl třísknout do stolu. Ale bolí mě ruka....
"Derecku, tohleto chování je hodné akorát tak na 1 třídu!"
"To je mi fuk, mě nikdo rozkazovat nebude a rozohodně se nebudu chovat jako nějaký vypatlaný dement! Ty vaše pravdila jsou naprosto kokotský a já je ani v nejmenším neplánuju dodržet!" prohlásil jsem důrazně a hlasitě. Hodně hlasitě.
"Proč bych se měl přestat kámošit s Popy jenom kvůli tomu, že se tyhle koleje údajně po staletí nenášejí, mě je to fuk!" třískl jsem do stolu a všímal si, že něco ruplo... A sakra...
"Ehm, omluvám se..." zamumlal jsem s očima přilepenýma ke stolu, z něhož vylízalo pár třísek. Dokonce jsem měl jednu i v ruce!
Ale řída máchl hůlkou a bylo to zase dobré. i tu třísku mi vyndal. Tý jo, ten je nějaký multifunkční!
"Dobře, jděte a nezapoměnte na to!" vyhodil mě. Mávl jsem na pozdrav a šel.


"Popy?"
"No?"
"Já myslím, že jdeme blbě..." přoznal jsme se a sklonil v zoufalstív hůlku. POpy se neštastně nahrbila, ale okamžitě se zase napřímila.
"Myslíš?" ušklíbla se jízlivě.
"Sakra, Seve, my tu bloudíme už tnemín sto let! Snad to tady znáš ne?" hodila po mě necháúpavej pohled. Ne, neznám...
"No jo, ale když je taková tma, tak se nedá nic poznat..." snažil jsem se to zamluvit.
"Máme hůlky!" posvítila mi s ní před obličejem.
"Jo, já vím, ale když ona je taková tma, že na to prostě hůlky nestačí a ty brnění se tak pletou, všude samé obrazy, okna a nějaké obrysy čehosi, tak..." blábolil jsem nesmyslně, až jsem se zastavil.
Hlavně teda vinou toho, že mě někdo nenzámý chytl za rameno.
"Ech!" vychechtl jsem a díval se do tváře nějaké staré baby.
"Co tady děláte?" otázala se příisně. Stojíme ty babo nepřijemná... Měl jsem ji chut odseknout a vsadím se, že Popy taky podle toho, jak se tvářila, ale nakonec jsme se oba ovládli.
"Víte, my jsme přišli pozdě a ted jsme byli u ředitele a nemůžeme najít cestu na kolej!" osvětlila Popy.
"Cože?" vykulila na mě nechápavě oči, jako bych si z ní dělal prde a naklonila se ke mě tak blízko, až se mi špičkou nosu skoro dotýkala brady. Snažil jsem se udělat Matrix, ale nějak mi to nevyšlo, ztratil jsem rovnováhku a padal na zem.
"Sakra!" tlumeně jsem nádával, když jsem se zvedal. Ehm, teda pokud znáte moje tlumené nadávání - toje ozvěna jak prase. Dneska je nějaký pádný den! Nebo padavý?
"Na co jste se to ptala?" zeptal jsem se oné profesorky, nebo kdo to, co byl.
"Jaktože to tady neznáte pane Snape? Děláte si ze mě srandu, že po šesti letech nepoznáte, kde je Nebelvírská a Zmijozelská kolej?"
"Éééé!" zaéal jsem a ještě bych tam éal několik minut, neli hodin a třebas i dnů, kdyby mě nepřišel zachránit ředitel.
"Nějaký problém Minervo?"
"Jenom, že tady pan Snape nenajde za šest let svého bytí v Bradavicích, kde je Nebelvírská a Zmijozelská společenská místnost!" ukázala na mě jízlivě. Cs, práskačka jedna!
"To je v pořádku, já ho odvedu a vy odvedete slečnu Moorovou," rozkázal.
"Jistě!" řekl profesroka s přísně sevřenými rty. Vůbec nemám tucha, jak to udělala...
"Čau Popy,"
"Čau zítra Seve!"
"Oka!"
Takhle jsme se rozloučili... A jak to bylo dál? Chcete to vědět? T
Tak teda jo, lidi...

Řída mi řekl heslo a já teda prošel obrazem a potichu, potichulilinkoučku jsem se po špičkách doplížil do pokojů.
"Anna Serpentová!" četl jsem nahlas. Tak to asi nebudou chlapecké komanaty...
Sešel jsem teda dolů a ...
"Aúúú!" zaječel jsem, protože jsem narazil do zabradlí. Sakra, nesnášim tmu! Chytil jsem si čelo a pokračoval dál. Doufám, že ted už do ničeho nenarazím, protože jinak to bude vážně...
"Jééé!" narazil jsem si levou ruku, kterou jsem si nic neržel.
"To je vážně spiknutí toto!" nadával jsem - tlumeně jak jinak, přece nechci nikoho vzbudit...
"Drž hubu, tady se spí!" dolehl na mě zeshora chlapecký hluboký hlas. No, asi jsem nebyl tak potichu, jak bych býval chtěl.
Za to může ta tma!
Šel jsem a šel jsem... Otevřel jsem nějakou místnost, a tak pět lidí sedělo na koberci a mastilo karty.
"Úch, soraš lidi, nechcu rušit, pokračujte!" omluvil jsem se a už jsem chtěl zavřít, ale ta holka na mě houkla.
"A nechceš se přidat?" Přemýšlel jsem asi čtvrtinu nanosekundy.
"Jasně!" souhlasil jsem nadšeně, tak jsem si přisedl a nějaká holka mi rozdala karty.
"Nás tu asi ještě neznáš, jsme výmění studenti!" informovala mě ta černovláska, co mi to nabídla.
"Jsem Dana, tohle je Marta, Lisa, Dave, Jacob, Mike a Francko, stačil jsi topochytit?"
"Jasně!"
"Ještě Alysha, ale ta se někde vytratila s nějakým sexy blodákem!" ušklíbla se.
"Jo, já jsem De..." už jsem chtěl říct své pravé jmén, ale v tom jsem se zarazil, "...Severus!" opravil jsem se.
"De-Severus? Zvláštní jméno!" zasmála se Dana.
"No, jenom Severus, bez De!"
"Víš co, mě se to De líbí, budu ti říkat Díí!"
"Fajn!" aspon se otočím, když na mě někdo zavolá!
"Nevadí ti to, že ne?"
"Ne, vůbec!"
"Tak to je fajn, jdeš na to?"
"Si piš!" lišácky jsem se zazubil a už jsem mastil snima. Nevim, jak dlouho jsme mastili... ale každopádně asi hodně dlouho, jinaš bychom nic nevymastili se ví ne? No nic, tak to nebylo vtipné, tak zas jindy....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lina lina | 17. října 2009 v 14:47 | Reagovat

Dereck bude asi pěkný číslo, co?:D
Už se moc těším jak tu bude prožívat chudák Sevík...

2 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 17. října 2009 v 16:28 | Reagovat

už se těším na další..jinak tahle kapitolka..naprosto sůpa..

3 Jaune Jaune | Web | 18. října 2009 v 17:29 | Reagovat

tohle je slušně šáhlý... :D

4 Maya99 Maya99 | Web | 19. října 2009 v 20:27 | Reagovat

Tak tohle je absolutní odrovnávací nástroj na lidi (a ty bys ho neměla používat!) Ale je to hustý, vtipný a Dereck absolutně úchvatnej :-D

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 21. října 2009 v 16:06 | Reagovat

Popy Mooreová, jo, tak tohle jméno znám... a musím říct, že tahle povídka je mnohem lepší než celý ten film, u něj jsem se zdaleka tak nenasmála :D

6 Maya99 Maya99 | Web | 21. října 2009 v 19:37 | Reagovat

Tím odrovnávacím nástrojem jsem myslela tvůj humor :-D Ten bys na mě neměla používat, protože jsem z něj mrtvá asi tak deset hodin po přečtení kapitoly ( a uznejme, že tohle je trochu moc :-D)

7 Paddy Paddy | Web | 25. ledna 2010 v 19:42 | Reagovat

tak to bude ještě hodně zajímavý:D co teprv řeknou POberti, když jim Srabus vynadá:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama