3. Kapitola - Zbytečný boj

2. září 2009 v 13:51 | Gaīa |  Jedna malá Rose...
1. Září jsem se probudila velice brzo. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že je sotva pět. Ale spát se mi už nechtělo. Potichu jsem se oblékla, protože Nicole si ještě spokojeně spala a šla na zahradu. Cestou jsem pohledem zavadila o sbalené kufry. Achjo... nechci do Bradavic. Bude hrozné nevidět tam své kamarády. Kdo ví, jestli je uvidím vůbec někdy.
Vypustila jsem tyto chmury na čerstvý podzimní ranní vzduch, na který jsem vyšla.
Proházela jsem se po zahradě a vdechovala nádhernou vůni svobody. I když v Malfoy Manor se tomu svoboda dost dobře říkat nedalo, ale Krásnohůlky mě vždycky navnadili na tu optimistickou náladu. Bylo tam prostě jiné ovzduší. Nikdo tam nikoho neponižoval, nikdo tam na sebe nesesílal žádné kletby, pokud nebyla OPČM - procvičování.
"Snad to v Bradavicích bude aspon z poloviny tak dobré, jako v Krásnohůlkách!" poslala jsem na rozednívající nebe své přání a pohodlně jsem si lehla na krásný, rozvětvený strom, co roste poblíž našeho domu.
Rozednívající nebe je krásné... Zvlášť pro tak romantickou duši jako je ta moje, to je doslova pohlazení.
S prvními paprsky nádherného žlutého slunce, které ozářilo celou ulici, přišlo i zlepšení nálady.
Miluju světlo, ale v našem domě je skoro pořád tma a chlad. Nedivím se, že jsou táta s mamkou tak podráždění, když žijí 24 hodin v tom hrozném, neútulném místě.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale každopádně bych to vydržela hodně dlouho, kdybych ovšem nezaslechla ječák mamky, at okamžitě příjdeme dolů. Povzdechla jsem si, stoupnula si na ted už jasně zelenou trávu, protáhla se a neochotně se vydala ke dveřím.

"Co tady děláš?" zazněla místostí matčina prudká otázka, když jsem se objevila na hnědém linoleu naší kuchyně. To je vděk. Místo toho aby byla ráda, že aspon jedna její dcera má morálku a nemusí ji tahat z postele, ještě nadává. Ach, já zapomněla. Vlastně nejsem podle jejího gusta, protože nejsem debilní jako moji sourozenci, o kterých si rodiče a všichni čistokrevní myslí, že jsou naprosto úžasní, že nepošpinují krev a tak dále. A já ... jsem hmyz. Otravný, dotěrný a naprosto zbytený. S chutí bych si vytvořila novou identitu a padala do Krásnohůlek. Určitě by to bylo mnohem výhodnější pro obě strany, než mě nutit jít někde, kde sto procentně nebudu spokojená a sto procentně jim budu dělat ostudu, jelikož nikdy nebudu taková jako oni, ale oni jsou Malfoyovi. Za každou cenu vymýšlejí ta nejsložitější řešení ze všech.
Postupem času jsem došla k závěru, že moje tzv. rodina není normální. Ale což o to, žít s nimi musím at chci, či nechci. Minulý rok se mi povedlo na měsíc zmizet ke kamarádce na prázdniny. Jenže, ted už to jaksi nebdue možné, protože už ji pravděpodobně nikdy neuvidím, prootže je s Francie. Teskně mě píchlo usrdce když jsem si vzpomněla na všechny své dobré přátele, které už nejspíš nikdy neuvidím.
Má otázka: Má cenu mi takhle ničit život?
Odpověd: Ano, jsou to Malfoyovi.
Příjmení mluví za vše.
Jen pevně doufám, že mě v Bradavicích nebudou brát za pravou Malfyovic dceru, jakou je Nicole.

"Stojím." konečně jsem se dostala k prosté odpovědi na matčinu úplně zbytečnou otázku.
"Nech toho, moc dobře víš, co tím myslím!" zavrčela na mě naštvaně. Ajaj, ta má zase náladu. Nejspíš uviděla slunce...
"Teď už sedím." odpověděla jsem, když jsem se posadila ke stolu, kde už byla snídaně. Toust se skořicí. Fuj, nesnášim skořici. To mi udělali naschvál, abych měla ještě blbější náladu, než už mám.
Matka si mě dále nevšímala, protože do místnosti vstoupil můj otravný bratr.
"Vzbuď Nicole!" přikázala mu. Měla jsem škodolibou radost z toho, že po této informaci malinko povadl. Okamžitě to však zakryl ledovou maskou, která neroztaje ani v Egyptě, aby matka nemohla mít ani stíneček pochybnosti, že je skutečně perfektní.
Jistěže není pefketní ani on ani Nicole. To vím tak jistě jako vím, že při své výšce 163 centimetrů mám stále 43 kilo, protože tato rodina mi pokaždé naprosto znechutí jakékoliv pomyšlení na jídlo. Zkazí mi jakoukoliv dobrou náladu, kterou mám. Nenávidím je.
"Máš sbaleno Rose?" otáže se přísně. Oh bože. Buď mě chce vyprovokovat, nebo má tak strašně krátkou pamět. Včera ještě byla u nás v pokoji a přikazovla nám at si okamžitě sbalíme, nebo pojedeme bez oblečení.
Mě to nemusí říkat dvakrát. Já mám sbaleno nuž nejmín týden. Do nové školy se netěšim, ale pořád lepší, než být tady. Tam se aspoň budu moct od nich oddělit pobytem v jiné koleji. Nepřežila bych být s nima každý den, celý rok.

"Jistě. Počítáš si kolikrát se ptáš na to samé?" zamumlala jsem odpověd.
"Nebuď drzá, nebo schytáš na začátek roku trest!"
"Seznámíš mě s cruciatem?" zeptala jsem se znuděně a neobtěžovala se odlepit oči od nechutné snídaně. Představovala jsem si, jak do tohohle domu dávám spoustu bomb a jak následně celý i s jeho obyvateli vyletí do vzduchu.
"Nebud drzá děvenko!" uslyšela jsem tlumený smích. Nicole. Matce se nebezpečně zablýsklo v očích. Aspon pro někoho nebezpečně. Mě už v tomhle domě nemůže nic překvapit. Možná snad kdyby to tady někdo doopravdy vyhodil do vzduchu, kdybych byla bezpečně mimo dosah. Ale takové štěstí nemám. Spíš mám děsnou smůlu, jelikož jsem se narodila dorodiny, kde nikdy nezapadnu - né, že bych se o to snažila. Za to mi nestojí. Nebudu se namáhat být stejně podrazácká a hnusná jako oni.

"Víš mami, jsou různé druhy trestů. Originální a neoriginální. Cruciat originální není." bylo mi ejdno, že po tomhle ten cruciat, nebo spíš něco mnohem horšího, určitě dostanu. Bylo mi to jedno, protože jsem odpočítávala minuty, kdy konečně nastoupím do vlaku a mimo hodin co budeme mít se Zmijozelem společné je celý další dlouhý rok neuvidím. A mé pošahané rodiče dokonce celý rok.
A proto mi to bylo jedno. Kousala jsem se nudoui tak strašně, že bych dokonce i uvítala nějaké to mučení. Aspon by mi čas utekl o trochu rychleji, protože ted byl jako zpomalený.
Tik tak, tik tak... vůbec se mi to nezdálo tak rychlé. Spíš jako Tik..................... Tak.......................atd.
Zdlouhavé, velice zdlouhavé minuty v přítomnosti mojí rodiny mě doslova ubíjeli a vysávali ze mě poslední zbyteček štěstí a energie, který ve mě po jejich nájezdu zbyl.
Ale jak se říká, naděje umírá poslední.

"Tak slabé jo? Uvidíme, co řekneš na tohle. Už se nadechovala, aby řekla onu jistě velice zákeřnou kletbu, když v tom přišel otec.
"Nech ji..." na moment jsem byla tak oblbnutá, že sjem si skutečně myslela, že se mě zastává.Jak sjem mohla být tak naivní a zapomenout, až třeba jen na milisekundu, že v naší "rodině" se nezastává a už vůbec né neposlušným dcerám, které jsou znuděně drzé a nechtějí se přizpůsobit. Mě.

"Nech ji Luciusovi a Nicole. Aspoň uvidíme, co se v Krásnohůlkách naučila." slovo Krásnohůlky řekl s opovržením. Já v Krásnohůlkách říkala jeho jméno s opovržením, pokud jsem neměla tu nechuť si s myšlenkou na něj kazit den. Což jsem neměla jen je velmi špatných dnech, jako je první a poslední den školy.
Moji sourozenci se škodolibě zatlemili a vytahovali si hůlky.
To samé se bohužel čekalo i od mě.

Na co čekáš? Vytáhni si hůlku!" popoháněla mě netrpělivě matka, když měli mojí drazí sourozenci hůlky už připravené.
"Nebudu bojovat." oponovala jsem jim. Možná vám to připadá zvláštní. Hodně lidí by v mé situaci bylo šťastných, že se vyhnuli mučení a mají možnost si vybít vztek. Hodně lidí, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Nevím proč, ale z nějakého zvláštního nepochopitelného důvodu neumím vztek dávat najevo. A když nemám vztek, nemůžu bojovat. Nemám v sobě adrenali, který by mě popoháněl a říkal: "Jo, jed! Ty je dostaneš, máš na to! Rychle, ted uhni!" Je to něco jiného než ve škole. Ve škole je to povinnost, tady se tomu můžu úspěšně vyhnout.
I když to pořádně schytám, ale to mije jedno.
"Neplácej hlouposti a dělej!" zavrčela na mě matka. Zavrtěla jsem hlavou.
"Vstávej!" přikázal mi otec. Porád jsem totiž seděla na židli u stolu, kdežto moji sourozenci stáli naproti mě totálně odrovnaní, že neví co si mají o tom myslet.

"Jasně, nic se v té školy pro debili nenaučila, jen se na ni podívejte!" odfrkla si pohrdavě Nicole a všichni na mě vrhli pohrdavé pohledy. Podívala jsem se ji zpříma do očí.
Jasně, že mě tam bojovat naučili, ale nemám potřebu jim to dokazovat. Zvlášt jim.

"Jo, kamarádíčkovala se tam beztak s nějakýma hnusnýma mudlovskýma šmejdama a kdovíjakou špínou!" ted se mi podíval zpříma do očí Lucius.
Bud to říkal jen tak, anebo si myslel, že mě tím vyprovokuje. Jestli měl tento záměr, tak se mu to úspěšně dařilo. Ale pochybuju. Lucius nikdy nemívá skryté úmysly. Neumí je naplánovat a co je nejdůležitější - skrýt, takže zaručeně tohle neměl v plánu. Beztak ho to ani nenapadlo...
Ale at tak, či tak, začínala se mi vařit krev v žilách. Že bych poprvé za svůj život projevila vztek? Každopádně urazil to, na čem mi nejvíc záleželo. Mý přátelé. Bez těch bych byla v krásnohůlkách jako ryba na suchu. Vždycky mi pomohli a nějaký čistokrevný harant je nebude v žádném případě urážet.
Přesto jsem se pořád ještě relativně v klidu postavila.

"Luciusi. Nenaučili tě, že lhát se nemá?" vystavila jsem ho pronikavému podledu. Posměšně se zasmál.
"Neříkej, že ses tam bavila s čistokrevnýma?"
"Rozhodně to nebyli šmejdi. Šmejd jsi totiž ty!" vmetla jsem mu chladnou poznámu do jeho povýšeného obličeje a bitva mohla začít. Samozřejmě, že si to líbit nenechal.
"Crucio!" zaječel.
"Aegis Nebula!" pronesla jsem a vykouzlila tak kolem sebe skoro průzračnou modrou mlhu, přez které nic nepronikne.
"Impedimenta!" zařvala Nicole. Nechápu proč tak ječí. učitelé v krásnohůlkách nám říkali, že větší účinosti nedosáhneme, když přidáme na hlase. Právě naopak. Když se soustředím na řev než na samotné kouzlo,
"Plane Nonsensibilitas!" vyřkla jsem kouzlo, které je naprosto znecitlivělo. Ale jemně. Nic se jim nestalo, jen se nemohli hýbat.
Rodiče to sledovali s otevřenou pusou.
Ha! Aspon ví pro příště moji milý sourozenci, že nemají urážet krásnohůlky.
"No dobře, jdeme!" mávla mamka hůlkou a vysvobodila je tak ze zajetí. Oba po mě hodili vražedné pohledy a beztak už chtěli zautočit, ale v tom ke mě přišel tatka.
"Co to bylo?" ptal se ohromeně.
"Bílá magie!" mile jsem se na něj podívala. Jeho oči se zúžili do malých čárek.
"Pohněte si!" zařvala mamka. Došli jsme k přenášedlu - tatkova stará bota - a přenesli se na nádraží i s kufry.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy-y Lucy-y | Web | 2. září 2009 v 20:35 | Reagovat

spřátelím ráda :)

2 Sawarin Sawarin | Web | 2. září 2009 v 22:30 | Reagovat

Juu.. Super kapitola.. Tahle povídka se mi líbí stále víc a víc. Kapitola byla vážně úžasná.. Moc se těším na pokračování.. Až bude Rose v Bradavicích..:)

3 alexeja alexeja | Web | 3. září 2009 v 11:58 | Reagovat

Jasně, moc ráda spřátelím :D Jinak hned se jdu vrhnout na kapči

4 Sawarin Sawarin | Web | 3. září 2009 v 21:36 | Reagovat

Taky moc ráda spřátelím..:)

5 Jaune Jaune | Web | 5. září 2009 v 15:07 | Reagovat

nooo, zajímavý ;))) těším se, až bude v rose v bradavicích ;)

6 Maya99 Maya99 | Web | 5. září 2009 v 18:50 | Reagovat

Týjo, doufám, že se nedostane do Zmijozelu, asi by si užila, i když jsem ráda, že se umí bránit. Luciusovi a Nicole to pěkně natřela. Bylo vidět, jak je její "taťka" pyšný, že používá kouzla z Bílé magie :-D
Má to vtip a něco do sebe, doufám, že brzy přidáš další.

7 Gaia Gaia | Web | 5. září 2009 v 23:06 | Reagovat

Moc děkuju za milé komentáře, potěší a nakopnou k další kapitole, která přibude nejspíš příští týden :-)

8 Maya99 Maya99 | 6. září 2009 v 12:25 | Reagovat

To je super, třeba takhle hned v pondělí by mohla být :-D

9 Nel-ly Nel-ly | Web | 16. října 2009 v 19:21 | Reagovat

No utřela je hezky... jen tak dál holka! :D
Obdivuju, že sis sama dokázala vymyslet názvy kouzel...a ještě k tomu vyadají doopravdy věrohodně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama