Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 13

14. dubna 2011 v 12:08 | Gaīa |  Teorie relativity
Tak ke kapitole... Je celkem dlouhá, dost se toho v ní děje, možná míst zbrklá.... ostatně jako Alča, tak enjoy ;-)
Jo, už 13! Skoro se mi tomu nechce věřit :-D no snad se nevplatí to, že je to prý neštastný číslo ;-)

1.Mám fakt děsnou smůlu!!!
2.Zeptejte se mě jak, padám do průšvihů!
3.Kapitola: S-h-o-c-k…


Tak mě Marek nezabil, naopak jsme si skvěle pokecali, to se jen tak nevidí. Nadšeně jsem mu vykládala o tom sexy chalanovi co je náš nový soused. No, nevpadal zrovna nejnadšeněji, ale tak, zklamání s musejí podstupovat, že, aspoň má praxi. A pak odešel. A co je na tom nejvtipnější, že zase bez saka. Volala jsem mu, ale nebral to. Co už.

Šla jsem se projít mezi domky. To víte, super počasí, nebudu trčet doma. Vzala jsem si i míč a trochu s ním zkoušela žonglovat a driblovat a taký ty kraviny, co se berou v těláku, znáte to.

No tak jsem tak šla a driblovala a pak mě to přestalo bavit, tak jsem si házela. Nejdřív nízko a pak víš. Ale jak už to bylo moc vysoko, tak jsem to kapku nevychytala a musela jsem ten míč pak dobíhat. Ale tak, nevadí, že aspoň se mi zlepší fyzička.
No, ale to neuvěříte, co se stalo. Normálně já si v pohodě hážu a dobíhám a najednou vrazím do nějakého kretony a ještě mi spadne balon na hlavu. Samo, že jsem na něho začala nadávat co si to o sobě jako myslí, narážet do nevinných dívek. Ale já mám takou smůlu o které se vám ani nezdálo!
"Alčo?" uslyšela jsem povědomý hlas. Zvedla jsem hlavvu, jelikož doted jsem se na pachatele vůbec nenamáhala podívat. O-ou. A kurva!
"Sakra! Já na tebe musím narážet i na normální procházce! Nestačí, že jsem se kvůli tobě málem přizabila v buse a na kalbě u Filipa, já musím ještě pár metrů od mýho baráku!" prskám a štěkám a vůbec celkově se chovám jako naštvaný pes. Ale jako!!! Nejsem ani tak vytočená zrovna kvůli němu, spíš a hlavně kvůli mý smůle, ale holt někdo to schytat musel.
"Co tady vůbec děláš?" zeptala jsem se ho, pořád rozmrzele, když mi podal ruku a já se konečně vydrápala do důstojné polohy.
"Kousek odtud bydlí moje přítelkyně, tak za ní jezdím…" přizná se. Wow.
"Jak se jmenuje??" zajímám se.
"Andrea Darková,"
"Ta děvka?" Ujede mi. A sakra! No tak, co už.
"Eh, sory. To víš, pusa je napřed, už jsem si zvykla."
"Já taky," ujistí mě s hnusným úšklebkem. "Každopádně to není děvka, chodím s ní už 4 měsíce!" Vychvaluje se. No to je teda mimozemsky dlouho!
"A jak dlouho ji znáš?"
"4 měsíce," podíval se na mě, jakoby to snad nebylo dost jasné hned.
"Aha. No, dobrá. Nebudeme si kazit den hádkami…" podrbala jsem se na hlavě. Martin mávl rukou.
"V pohodě, dnešek už se asi víc posrat nemůže." Tváří se poněkud kysele.
"Copak, nevyšel sexík?" zacvrlikala jsem sladce. Přimhouřil oči.
"No jasně, sexík. Copak ten…" asi se nemá chut hádat. No, ještě ho trochu pozlobím. (Já totiž strašně ráda provokuju jestli jste si ještě nevšimli! Což asi jo, tak nic…)
"Chápu," pokývala jsem vážně hlavou. "Nedostavila se erekce…" ted už se po mě ohnal. Naštěstí jsem včas uhla.
"Tsss, to se dělá, bít mladou nevinnou bezbrannou dívku? Pche, nemáš kousek vychování. Ta dnešní mládež…" lamentuju jako stará babka a Martin už se chlame. Účel splněn!
"Hele, jak daleko je "kousek odtud"?" ptám se.
Mávnul rukou dozadu.
"Hm..:"
"Proč?" zamračí se.
"Neboj, vykrást ji nechci!" zasmála jsem se.
Stojíme vedle sebe a já sbírám odvahu zeptat se ho na to přímě… Hm… no dobre, už jsem ji sesbírala, jdem na to!
"Co se posralo?" jakmile mi z pusy vylítla otázka, objevil se vedle nás ten sexy chalan ála soused.
"Čau brácho, co ty tady?" Co-že kurva???!!!
"Nazdar…" odpovídá kysele Martin a mě huba právě sjela dolů.
"Vy- vy- vy…" sakra!!!
David se pobaveně směje a jde.
Klap….
Martin mi zaklapl pusu.
"No doprdele!"
"Všechno." Řekl a tváří se ještě kyseleji jak předtím. No jo, on mi odpovídá na mou otázku…
"Tak to mě poser na mý holý záda!" konstatuju.

Po pár minutách kyselého a šokovaného, vytrvalého, velmi vytrvalého, zírání…

"Jdem se zhulit!" vyhrl Martin. No ty vole, předběhl mě o sekundu!!!
"Nelez mi do hlavy!" křením se.



Jsme v parku, na louce. Nebo nevím všude kolem mě je podivně zeleno!
"Hahahahaha!" podívala jsem se na Martu a už se tlemím jak prase. To je fakt moooc!

A pak jen hulili a hulili.

Jenže doopravdy dělali něco jiného. Když je přestalo hulení v trávě bavit, rozhodli se k aktivitě. Kopali do stromů ve snaze je očesat, řvali :- "Spadni hruško!" Pak trhali trávu ve snaze z ni udělat další hulení, jelikož jim došlo. A když začali otravovat kolemjdoucí, narazili na Martinovo kolegu - Tomáše.
"Hééj ty volee tebe znáám!" Pak se podíval na Alču.
"Proč mluvíš na tu veverku? Teda strom?" řekla úplně vážně a dívala se na něho jak na debila. Ten okamžitě chytil maximální výtlem a odporoučel se k zemi.
"Vy nejste normální," zakroutil kolega učitel hlavou.
"TY VOLE TEN STROM MLUVÍ!!!" Zděsila se Alča a utíkala od něho. Narazila na sloup a začala s ním rozmlouvat. Martin pořád nebyl schopen pohybu.
"Taky tě štve, že stromy mluví? No, je to pakárna co… Víš, jsem ráda, že si můžu pokecat s někým tak chápavým a milým a…" blábolá blálalá
"Ty jediný mi rozumíš…"vzlykala dál. Pak si sundala tričko. "Na! Na památku…" Hodila tričko někam a pak se rozbulela a lampu objala.
Tomáš se klidil z doslechu.
"Já tě tak myluju!" řvala plačtivě na celou ulici, až se tím unavila, sjela dolů a na zemi u lampy usnula.
Martin se přestal smát a snažil se trochu zorientovat. Nutno podotknout, že mu to brutálně nešlo.
Snažil se najít Alču a šel stylem pokus omyl. Jakmile narazil po páté do toho samého sloupu, vedle Alči, rozbolela ho hlava a navíc dostal strašný hlad. Podíval se na pravo a uviděl pečenou kachnu. Byla to Alča. Doplazil se k ní a začal ji slintat ruku, ale naštěstí se nikam dál nedostal, tak ji akorát usnul na klíně vyčerpáním.
¨
Toť příběh dvou zhulenců.

Ráno bylo probuzení velmi nemilé.


"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" Zavřeštěla jsem do poklidné ulice. Poslední dobou se ani jnak, než řevem nebudím. Ale kurva co se včera dělo??! Okamžitě jsem vyskočila na nohy a rozhlížím se všude kolem.
Já vůbec nevím!!! Mám totální okno. Ale vzhledem k tomu, že jsem spala u lampy, Marta na mém klíně a …MOMENT! Nespali jsme spolu, že ne?! Podívala jsem se na sebe, Uf, oblečení mám. No, krom trička… To ještě jde, hlavní je podprda, i když je mi celkem kosa.
Vzbudila jsem Martu tím, že jsem do něho dost necitelně kopla. No co, v puse mám vyprahlo snad hůř jak na Sahaře, nemám chut na něj řvát. Naštěstí se vzbudil okamžitě.
"Kde to jsme?" mžourá do tmy.No jo… já vlastně nevyřešila hlavní záhadu.
"Počkeeej, už vím! Tohle je radnice! No do prdele," ujelo mu.
"Pamatuješ si něco?" podíval se na mě. Marná snaha kámo. Podívala jsem se na něho stylem :"Ses posral ne…"
"Hm… radnice. Jelikož je ještě tma, nevíme kolik je hodin. Mohli bychom zajít za Tomášem…" obhlídl mě.
"Ty asi tak nechceš jet domů v tomhle ne?"
"Zapomeň na to, já u něho v noci trapčit teda fakt nebudu," odmítla jsem razantně. Zas tak chorá ještě nejsem.
"To radši pojedu domů v té podprdě," krčí rameny.
"Jak chceš. Jen aby tě někdo nepřepadl." Stará se.
"Co tak najednou tolik starosti?"
"Alčo, jsi v podprdě," připomněl mi fakt.
"Na to bych teda zapomněla…" broukla jsem.
"Fajn, tak teda navrhuju zajít ke mně, bydlím nejblíž," kývla jsem.
"Jo, to jde." A tak jsme šli tři zastávky.
"To je nekonečné!" zavyla jsem. Připadá mi, že už jdem nejmíň půl hodin. Je fakt, že se táhnem jak šneci, ale zas…
"Už jsme tady," klidní mě Marta. Celkově se chová neobvykle mile.

U něho jsem vypila snad litr vody na ex a málem se z toho poblila. Půjčil mi Anetino tričko, které tam u něj měla a jeho mikinu. Měla jsem v plánu se jen napít, oblíct a jít, ale jak mi bylo teplo a už jsem neumírala žízní, začalo se mi chtít strašně spát. Usnula jsem málem pár kroků od gauče. Ale na něj jsem se ještě doplazila. Stěží, ale přece a hned usnula.

"Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!" přikryla jsem si peřinu hlavou. Ách ne, zas škola, do pytle… Někdo do mě strčil. Co to je sakra?
"Brácha, OKAMŽITĚ zmizni z mýho pokoje," vrčím. Ale ten blbec potlačuje smích a dál do mě dloube.
"Sakra!" Nevydržela jsem to a otočila se.
"ÁÁÁÁÁ!" zaječela jsem. "Co k sakru děláš v mým pokoji?!" zařvala jsem vyděšeně. Čekáte bráchu a místo něho, se na vás neuvěřitelně tlemí váš kámoš - co byste dělali?!
"Alčo, rozhlídni se!" směje se.
"Uhm…" polk. Konečně se mi vybavila túra k němu.
"No, dobrá, každej se může splést!" Prohlásila jsem.
"Ale vypadalas senzačně!" řehtá se jak kokot. No co už.
"Kolik je?"
"Něco po desáté…"
"Do p.. my máme školu!" vyjekla jsem.
"Hm. Máme." Přikývl.
"Jak můžeš být tak klidnej?" nechápu!
"Tys nikdy nebulala?" pozvedl obočí. "Od tebe bych teda nečekal vyšilování že zmeškáš pár hodin školy.
"Pár jo," ušklíbla jsem se. "Pche. Si musím ještě zajet domů. Tam je mamka, která má dovolenou. Od včerejška mě neviděli. Zabijou mě!"
"Hm…" ušklíbl se nejistě.
"No, takže bych teda měla jít do školy. Bo už těch průšvihů mě čeká tak dost. Možná to ale uhraju, jestli si nevzpomenou na tričko…"
"Kupujou ti věci?" zajímá se.
"Spíš prohrabávají. V minulosti jsem pár oblečení šlohla. Přišli na to a zdupali mě. Od tý doby mi kontrolujou, jestli mi těch hader nepřibývá moc v krátkým časovým limitu!" ušklíbla jsem se.
"Pěkně. Tak takovou kriminální minulost teda nemám!"
"No jo, tys byl slušnáček!"
"To ne, ale… nikdy jsem nekradl. A vůbec, proč bys chodila domů, když tě tam čekají průšvihy, příjdeš až ze školy a uhraješ to," prohlásil."
"S tvojí mikinou?" Pozvedla jsem obočí."
"a co jako?" Nechápe.Jak může být někdo tak blbej!
"Poslední hodinu máme tvýho kámoše. Víš jak se na mě bude čumět, když budu mít tvoji mikinu?" Rozesmál se.
"Neboj, to zas uhraju já," mávnul rukou.
"Ale ne na noc plnou vášnivého sexu!" upozorňuju ho. On je schopný všeho. Hlavně úchyláren, ty mu jdou dokonale.
"Každý má svý metody!" baví se.
"Ty..!" chtěla jsem ho plácnout ale nějak se mi vyhnul.
"No, půjdem, máme nejvyšší čas, pokud chceme stihnout bus o půl."

Ten bus jsme nestihli. Martu totiž venku napadlo, že má vlastně děsnej hlad a tak nakoupil v Albertu před privátem tři bagety, z níchž jednu mi štědře věnoval.

"Ty jo, to bych ani nečekala od tebe, také dobrotiní!" řekla jsem v trojáku s plnou pusou. On tu bagetu teda spořádal podstatněji rychleji! Žrout.
"hele, nebud drzá!" štouchl do mě. V podobném duchu probíhala celá cesta.
"Hm… co ti vlastně bylo, než jsme se zhulili?" napadá mě.
"Kdy?"
"Uf, uf, děsnej kopec. No, předtím, jak jsem do tebe vrazila," vysvětluju. Ale jde to dost těžko kdž kráčíte po takovém prudkém kopci.
"Ty si to pamatuješ, jo?" vprskl smíchy.
"Pch…To teda. Co jsem, že." Hraju uraženou.
"No, dobře ty!" směje se.
"Fajn, tak to vyklop!"
"Nebudeme si kazit den," řekl a zazvonil.
Tak jsme si ho nekazili no. Ani jsem se nenamáhala s přezouváním bot, stejně končíme v jednu, což je za… hodinu a čtvrt. Ale tak, aspoň jsem se tady ukázala, že…Teda, přišla jsem na kousek ajiny a hodinu s Martovým kolegou.

tuhle mikinu na sobě měla.

Sotva přišel, zírá na mě jak na exota. Co se to sakra děje? Že by to bylo JEN kvůli tý mikině? To se mi nějak nezdá..

"Sis u mě včera zapomněl sako," řekla jsem Markovi.
"Máš ho?" zavrtěla jsem hlavou.
"To se dalo čekat!" usmál se. Dneska pojedu s tebou a rovnou si ho vezmu." Pokrčila jsem rameny.
"Jak chceš,"
"Co to máš za mikinu?"
"Od kámoše, líbí se ti?" zasmála jsem se.
"Ale jo, sluší ti." Milé. Na to, že stopro kecá. Jemu se prý líbí ženskost.

Crrr! Konečně! Hodina skoro neutíkala. Co nejrychleji si balím věci.
"Svobodová, zůstan tady ještě." Omluvně jsem se na Marka ušklíbla.
"Počkám na tebe," řekl ještě.
"Víš, že propadáš?"
"Cože?" si ze mě dělá srandu? Však není apríl!
"U mě máš jen jednu pětku."
"Áha…" no tak jsem se vsrala na test, no.
"Za chvilku budou třídní schůzky. Myslím, že místo hulení trávy b ses měla věnovat přípravě do školy," řekla naprosto vážně.
"Martin vám to říkal?" zůstala jsem na něj čučet s otevřenou pusou.
"A pro příště doporučuju zhulit si někde jinde než v centru, kde vás vuvidí podstatně víc lidí," poradil mi.
"Sakra.. Co jsme dělali??" vrhl na mě lítostivý pohled a odkráčel. Já jdu za ním, do "mezipatra" ála prvního. Si vyměnili kabinet, aby měli víc místa.
"Martine!" vhrkla jsem zoufale. Asi HODNĚ zoufale, bo se na mě poplašeně otočil v kabinetu. Mávl na kolegu biologa a šel za mnou.
"Co je?"
"On nás viděl!"
"Jo, vím. Prý jsem se chlamal jak postižený a tys v něm viděla strom a pak si šla objímat lampu," praví zachmuřeně… Kurvááá!!!
"Děláš si prdel?!" vrhla jsem na něj nadějný pohled.
"Ne, zdupal mě jak malýho fakana," stěžuje si.
"Hm, mě doporučil nehulit."
Podívali jsme se na sebe a vbuchli smíchy. Fakt magor toto!!! Ne s ním prostě NEJDE mít blbou náladu! Najendou mám v sobě k němu takovou vlnu vstřícnosti, že bch snad zaplavila i Thajsko. Pokud se mu za triko neomluvím ted…
"A… Marto?"zkousla jsem si spodní ret. Áááá odkd bývám nervozní???! Jak jsem klesla hluboko…. O, U joviše xD
"Co?" otočil se na mě.
"Promin," dívám se na něj. Usmívá se. To je dobré znamení…
"Jak bch se na tebe mohl zlobit."
"Takže dobrý? Odpuštěno?" ujišťuji se.
"Jo, prosímtě…"
"Protože, kdž to pro tebe tolik znamenalo a t neřekneš odpuštěno, tak se můžeš usmívat, ale přitom mít naštvaný a právě proto se radši ujišťuji protože kdby ses náhodou přetvařoval, tím nechci říct, že se přetvařuješ, ale kdby ses čistě náhodou samozřejmě, přetvařoval, tak bch to asi nepoznala a pak bys mohl být stejně naštvaný a já bch nevěděla proč, protože ses ted přetvařoval a…"
"Odpuštěno!" řekl Martin.
"Cože?" zírám na něj.
"Odpuštěno, jo, hlavně přestat takhle mlít!"
"Tss sprostáku!" praštila jsem ho, ale taky jsem se zasmála.

"Jé!"ou… sakra! Já zapomněla, že na mě čeká Marek. Hm…
"No, vidím, že máš jinou společnost," řekl a odešel.
"počkej, co to sako?!" Volám za ním. Uff to ej ozvěna!"
"Holt mi ho dáš zítra." Hodila jsem tašku Martovi, jen at se snaží vběhla za Markem.
"Marku, no tak…."
"Poslyše, mě může být jedno s kým se bavíš, ale jsi inteligentní holka, proč se bavíš s takovým debilem?" říká a pohledem směřuje ke dveřím školy, kde Martinjnuvnitř pořád šachuje s taškou, aby mu nespadla. Vprskla jsem smíchy, čímž jsem Marka moc nepodpořila. No co, stává se.
"Protože já jsem taky debil," říkám s úsměvem. Dívá se na mě stlem "tohle mi nedělej.."
"Poslyš, včera jsme spolu hulili trávu a dělali pak strašný kraviny a strašně se ztrapnili, chodíme spolu pařit, skvěle si s ním pokecám a většinou mi zvedne náladu. Dny, kd se chová jako naprostej debil přehlížím, díky dnům, kd se chová skvěle. Je to můj kámoš a já ho beru takového, jaký je, i s chybama. A to,ž e neumí učit ve škole… pf, kdo v tomhle ústavu to umí? Prosímtě, malý věci…" uf, to bl ale dlouhej proslov… ale kámoši mi za to stojí.
"No dobře, je to tvoje věc a t jsi skvělá holka,"kapituluje. Jupí!
"Fajn," usmála sjem se na něj, "jedeš si pro to sako?"
"Jede i on?" kývl hlavou ke škole, kdy se k nám řítil.
"Jedeš s náma?" zařvala jsem an něj. První se zatvářil dost kysele, ale pak řekl: "Jo, než jet s Tomem aby mi včítal včerejšek, kdž sám není o nic lepší!" ušklíbl se.
"On hulí na louce?" zeptala jsem se vážně.
"Hulí doma," ujistil mě. Znovu jsme oba vbuchli v šílený záchvat smíchu.
Takhle to probíhalo elou cestu. Marek z nás, nebyl nadšený. O to hůř, že jsme měli společnou cestu až ke mně, protože jel zas za to blonďatou děvkou. Pardon, ted… lehčí dívkou… abch byla slušná, že, aspon někdy.
Každopádně Marek celkem dost trpěl. Konverzovala jsem s Martou tím stlem, že on něco řekne, já taky, vážně, pak se chlamem on řekne nějakou narážku, které rozumíme jen my a zas chlamec, no u nás klasika ale pro nezaujatý pozorovatele to musí vypadat dost komicky. O n problém ej ten, že Marek byl nezaujatý pozorovatel a Marti si vůbec nevšímal, az což jsem mu byla nesmírně vděčná, na hádk jsem náladu neměla a tak sjem se ho snažila i někdy zapojit do hovoru, ale než Marek stačil odpovědět, něco dodat, tak zas kecal Marta a já se zas musela chlamat… Snad to nebude brát špatně. Marta je mlůj chlamací kámopšma vůbec, jenomže Marek je kámoš hlavně do nepohody, jelikož musí snášet t mí debilní stavy ve škole a tak to má dost těžký, ale stejně to zvládá s přehledem. No co dodat, prostě zlatíčko!
Ti dva se prostě nemůžou srovnávat, ale oba jsou to mí hodně dobří kámoši. Takže, jakmile tramka zastavila na Moravské, řekla jsme Martovi čau a on odfrčel za tou svou… dívkou, tak jsem Marka pozvala velkoryse dál.


"Alice!!!" ječí má milující matka. A to jsem teprve vešla do domu.
"Ééh, mamí? Hm… tohle je Marek!" se zářivím úsměvem ho představuju.
"Nemám zájem se seznamovat s tvýma klukama, kdž t+ chci seřvat! Kde jsi včera byla?!" vrčí hrůzostrašně. Až mi naskočila husí kůže, brr…
"No já přespala u jednoho kámoše…"
"Vážně? A nejmenuje se ten kámoš náhodou lampa?" ušklíbla se.
"Cože?" uch, to bude zlý…
"Sára se totiž taky včera vracela od jednoho kámoše v noci. A viděla tě, jak chrápeš u lampy a na tvém klíně nějaký bezdák!" Vyprskla jsem smíchy. Prý bezdák!
"T se směješ?" přivřela oči. Přesvědčivě vrtím hlavou.
"Ne, ne to jenom tak vypadá, fakt, to bych si nedovolila přece. Ale mami, no tak jsme trošku pili no a já do tý lampy narazila a kámoš na mě, tak jsme holt usnuli no…
"Ve škole jsi byla?" zvedla mamka obočí.
"Jo, jo… jasně, byla." Uff ted jsem vděčná za to, že jsem tam šla..
"Vážně? Já volala tvé třídní. Prý jsi tam nebyla!"
"Byla! Marek to dosvědčí! Nebyla jsem tam ráno… A Pospíšilová tam je jen ráno, teda aspoň v úterky…"
"To ráno si omlouvej jak chceš. Včera za tebou byla jedna holka. Říkala, že jste se prý domluvili na ráno na úterý, a chtěla vědět, jak jsi na tom." Prohlásila. El?
"S čím jako?" třeštím na mamku oči.
"To nevím. Víc neříkala. Pěkně umíš dodržovat sliby, s takovou se na tebe všichni vykašlou a…"
"Jo, jo, já vím…" mávla jsem rukou, popadla Marka za ruku a odtáhla ho přes obývák a dvoje schody, tedy dvě patra schodů do mé královské ložnice.
"No, takže, můj pokoj."rozpřáhla jsem ruce.
"Jo, a máš zákaz chodit ven!" protočila jsem oči, jakmile do mě dolehl ječák mé šílené matink. Fakt děsný řev.
"No dobrá no…" protočila jsem oči.

Pokecali jsme, vrátila jsem mu sako a byl klídek.

Dneska je už pátek. Elsie jsem ve škole ještě neviděla, ale stává se, že. Právě se procházím kousek za Martovo privátem. Po škole jsem skákla na chvilku k němu a nechtělo se mi dom. Je tu celkem pěkně. Stromy, lavičky, pěkné prostředí, jako pro líbající páry. Áááá asi jsem je přivolala, tam jede vidím. Hm. Ta holka má úplně blond vlasy, takový peroxid hnusný a vypadá o dost mladší než ten kluk, který určitě už bude mít dvacet. Ale je pěkný. Vypadá jako…
"ÁÁÁÁÁ!!!" zařvala jsem, když mi došla hrozivá skutečnost. Ta oblizující se dvojice je moje segra s Filipem!!! To se mit en kretén chce jako pomstít, nebo co? Do prdele! Čumí se na mě, protože jsem je svým řevem vyrušila a já na ně zírám na ně s otevřenou pusou. To je MARAS! Podíal se na mě. Omluvně se usmívá. Mám šílený vztek, na oba!!!

Rychle jsem se otočila a utíkala prč. To není ani možný! Neuvědomila jsem si, že jsem doběhla až k radnici. Z ulice Gorkého to je celkem štreka.
Sedla jsem si na lavičku a vstřebávala šok. Jak mi to mohli udělat?! Ne, nejsem někdo, kdo by se přehnaně litoval, nebo tak, ale… takový podraz… Ještě minule byl v depresi a ted… Našel si pěknou náhradu!

"Ali…" Filip. Kretén, kokot, čurák!!! Neotočila jsem se.
"Alčo, promiň mi, jestli tě to nějak zranilo…" prý zranilo!!! DEBIL!
"SI KLIDNĚ OŠUKEJ MOJI SEGRU KOKOTE!" zaječela jsem na něho a zdrhla. Ani nevím jak jsem se dostala domů. Hned po příchodu mě odchytla mamka.
"No to je dost, že jdeš, nepotkalas náhodou Sáru? Na dnešek jsem se s ním domluvila k holiči a ona tu pořád není…" ztěžka jsem polkla. To muselo být sakra slyšet!
"Ne," odpověděla jsem tupě a odešla do pokoj a plácla sebou na křeslo. Kdy se mi přestanou sakra dít ty hnusný fail- náhody!
 

Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 12

12. března 2011 v 11:39 | Gaīa |  Teorie relativity
Jestli to ještě někoho zajímá, tak new kapitola ;-)


"Tak už se nezlob…" Konečně jsem se mu odvážila podívat do krásných, modrých očí. Usmál se a mile řekl: "Nezlobím, ničilo mě, když jsem s tebou nemluvil…" A pak jsem skoro vyskočila dvacet metrů do vzduchu, protože mě nejprve jemně pohladil po vlasech a vzal opatrně mou bradu do rukou a něžně mi přejel přes pootevřené rty. Šíleně mě to zelektrizovalo a srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že omdlím.

V momentně kdy se svými rty dotknul těch mých, mi srdce téměř chtělo vyskočit z hrudníku a létat radostí. Rychleji než raketa jsem se dostala do sedmého nebe a v břiše jsem cítila jemné, příjemné, slastné šimrání poletujících motýlku všech barev, druhů i velikostí. Nemyslela jsem na to, co dělám. Co my děláme. Byla jsem prostě šťastná a chtěla tam s ním stát napořád a užívat si toho krásného okamžiku…
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Zaječela jsme tak strašně až to přilákalo mamku. Srazila jsem se s ní na schodech, protože jsem okamžitě vyletěla z postele a z pokoje jak splašená. A divíte se? No dobře, jdeme dál…
"Jau, mami! Dávej pozor!"
"To říká ta pravá…Co ti zase je?" Vyjekla na mě. Hej, já za to nemůžu! Ovládnu snad nějak svý podvědomí? Ne. No.
"Segra, co zas šílíš?" Vystrčila hlavu z pokoje i Sára. Hm, to musel být fakt poprask, řekla 40 slova… No aspon není ztracená, i když po tý její hnusný narážce, bych jí nejradši sama ztratila. Proč máma i Sára použily slovo "zas"? Copak nějaká hysterka??! Jasně, že ne!
"Čau blázne, zas výbuch?" Zubí se na mě i brášin. No tak to už je moc!
"Áááá sklapněte s tím zas!" Zaječela jsem a letěla pro změnu zpátky do pokoje. No ale to bych na sobě nemohl mít svý fusky, ve kterých spím a nemohli bysme mít tak děsně klouzavý schody, aby se mě něco nestalo.
Sjela jsem po těch schodech až dolů a sebou přibrala všecky, co tam okouněli. Dojeli jsme jako velká rodinná grupa až ke dveřím, kde jsme nás zastavil táta, kterej se vracel z noční, tím, že jsme do něho narazili. Sice spadl, ale to už je detail - pro záchranu lidstva se musí trpět. Zvlášť, pokud jde o mou maličkost…

"Co to zase vyvádíte?" nasral se. Všichni se po mě podívali vražedným pohledem. Co zas já? Já je nenutila po těch schodech jet se mnou! A stejně si to zasloužili, tak co.
Pokrčila jsem rameny a ležérně se zvedla.
"No, pokrok nejde zastavit, předvedla jsem vám názornou ukázku z fyziky." A jdu do svého pokoje. V kuchyni mají všichni otevřené pusy ze šoku, takže nehrozí žádný trest… Ale jakou ukázku vám neřeknu, protože to nevím…



Ale zapomněla jsem na úvod… No nevadí, přidávám ho ted, všeobecná demence ze snu a incidentu na schodech se nepočítá.

1.Svítí slunko.
2.Což znamená, že je hezky.
3.Což znamená jen jedno…

Mějte mě klidně za blbce, ale já si vždycky pod termínem "slunce" vybavím žlutou, světlo a teplo a možná UV záření a podobný blbosti, ale to se ted neřeší. Každopádně, když jdu v kraťasech na kšandy a triku, s kosou rozhodně nepočítám ani na konec října.


**

"Mmmmmožžžná, žžže ttto nnebbbyl nnnejleppši nnappad…" Marek se na mě soucitně podívá. Musí ze mě mít strašnou prdel. Si představte… Kosa jak v Antarktidě, aj tučňáci se k sobě tulí a já tu poskakuju v kraťasech, triku a teniskách s kotníčkovýma fuskama. Paráda. Ukázkovém příklad - Jak zmrznout…

Každopádně Marek se chová velice zdvořile a nedává mi najevo, že můj mozek, měl mírnjej zkrat. Nebo to aspoň nedělá tak okatě… Jé další jednička přijíždí a 52 furt nikde… jestli mi řeknou, že se to zpozdilo a my budeme muset jít na 106, tak to seru a jedu DOMŮ!

"Na," podal mi Marek svůj kabát. A sám zůstal v tenké mikině. Wow! Dobře, z oblasti fyzického hlediska to není nejlepší nápad, jelikož jemu bude lehce omrzat předek a mě o moc tepleji stejně nebude, protože teplotní změny jdou od noh… ale z estetiky, pochopení a empatie, galantnosti a tak dále má jedničku z hvězdičkou. Ted jenom aby se ten bus objevil dřív, než mi z kosy hrábne tak, že si ten kabátek omotám kolem lýtek.

No, ale hádejte kdo vystoupil z jedničky a právě se při pohledu na mě NESKTUEČNĚ řeže smíchy?
"Hahahahahachecheche, ty vypadáš jakoo- hahahahaha!" Marek, nebo vlastně všichni na zastávce co ho znají se na něho dívají jako na mentálně postiženého. Kromě mě, já se ho snažím pohledem zavraždit!
Konečně, 52. Sláva! Takhle šťastná z příjezdu autobusu dopravujícího nás do školy, jsem byla naposledy, když mi hrozilo upadnutí kotníku. Ale to se vstřebá.

"Hahahahahahaha!" ha, a máš to. Co se o všem nevstřebá, je Martinův mistrovský pád do autobusu před zraky všech, samozřejmě. Chlamal se mi tak, že zakopl o vlastní nohu, nebo chodník, to je jedno, prostě zakopl a rozmázl se v buse. Samozřejmě, že následovala velká vlna smíchu…
Marek se na mě ušklíbnul.
"Kdo jinému jámu kopá…" vytasila jsem se se známým pořekadlem, nebo co to vlastně je a sedla si nejblíž k topení… aá už cítím, jak taju… Cítím, jak se na mě Marek podezřele tlemí. Obratím se k němu:" Co je?" Pobaveně vrtí hlavou. Vypustila jsem to z hlavy, ohřívala si rozmrzající zadek a užívala si pohledu na Martina, kterej se snažil nějakou druhačku přesvědčit, že spadnul úmyslně. Fakt trapný… Ale místo toho, aby ho poslala někam se chichotá jako ta nejdebilnější bloncka pod sluncem. Nemám nic proti sluníčkový hřívě - teda skoro… Svoje vlasy bych si hnusným peroxidem zaneřádit teda nenechala.

"Hej, slyšela jsi to?" Vecpe se kluk před Marka.
"A co?"
"Má nastoupit nová holka a prý je skvělá."
"Skvělý!" Usměju se pobaveně. "No, nejmenuje se náhodou Elsie?"
"Ne," zavrtí hlavou Kája. Kluk, se kterým jsem se nedávno seznámila a je totálně v pohodě.
"Ale na E to je taky. Myslím, že nějak Eliška nebo tak."
"No jo a proč jsi z toho tak odvařený?" Křením se na něj.
"Tady na týhle škole není moc holek sexy. Ty jsi spíš výjimka."Rychle dodá, když už se nadechuju k nechnechvalné poznámce.
"Hm… by mě zajímalo, proč všichni nastupujou až ted," přemýšlím nahlas.
"Chtějí si zkrátit školní rok?" Navrhne s úsměvem."
"Jo, to je docela pravděpodobný!" Směju se.
"Ten tvůj kámoš se fajně rozmázl!" ušklíbl se.
"Kterej?" Ztrácím nit. Kývne hlavou směrem k Martovi.
"Ten učitel,"
"Jo, ten," zamumlám bez velkého nadšení. "Ten jo no,"souhlasím zachmuřeně.
"Copak, nevyšel vám vztah?" Zubí se.
"Hahahahaha! Vztah! Hahahahahaha! S ním! Hahahahaha! No to fakt jo no!" Chlamu se jak postiženém magor, bo to je ta největší kravina, jakou jsem kdy slyšela. Ukážu mu zvednutý palec. Jo, fakt mě pobavil, týpek!
"Ty, Marku?"
"No?" zvedl ke mně hlavu, ten typoš ho jaksi zasedl, takže se musí doost hodně natahovat.
"Tak mě napadlo, co se mi zdál dneska za sen," ušklíbla jsem se.
"Povídej!" Pobídl mě s úsměvem. No, trochu křečovitým úsměvem.
"Jo, moment. Dovolíš?" řekla jsem tomu týpkovi, překročila ho a namířila si to k Markovi, stojícímu za tím opěradlem pro vozíčkáře, nebo tak nějak. Ale ouha - chybička se vloudila. Nebo spíš jedna noha, jednoho člověka.
"ÁÁÁÁ!!!!" Ječím a mířím na zem. V prdeli, fakt. To mám zas JÁ za to, že jsem se Martinovi smála při jeho pádu. Jenomže je to jeho noha, o kterou jsem zakopla. Bleskově jsem se zvedla a rozhlídla po buse. Nikdo se nesměje, všem zalehly uši z mého řevu. A ted následuje další, várka - HAHAHA! - aneb ďábelský smích.
"To si jako nemůžeš ty svý nohy držet pod kontrolou?!" Vyjekla jsem vztekle na Martu, než jsem do toho stačila zapojit mozek.
"To si mám jako pod kontrolou držet tvý nohy?" zašklebil se pobaveně. Hajzl!!! On se mi směje, chápete to? Podrazil mi nohy a směje se!!!
"První si uhlídej ty svoje a nedávej je do uličky pro případné lidi, co se budou chtít zvedat a normálně přejít uličku bez zdravotní újmy!" zavrčela jsem a odkráčela za Markem.
"Dobrý?" Ptá se.
"Hm, jo, ale tvoje sako…" prohlížím si ho ze všech světových stran,"potřebuje vyprat." Dokončila jsem myšlenku a vrhla na něj vševědoucí pohled - abych zjistila, co si o tom myslí.
Vybuchl smíchy.
Hm, to mi to moc neusnadnil.
Pořád se směje.
Ještě pořád…
"Zííív…"
"hahahahaha!" Ano, ještě pořád.

………………….

Sakra!!! Vždyt to už je tak… mhm… složité výpočty… MINUTA A PŮL! To je strašně dlouho. Teda na někoho, kdo znázorní výbuch smíchu lehkým pousmáním. To musím vypadat fakt strašně, jestli ho to tak strašně rozesmálo. Sice se Marek o dost víc směje, než na úplným začátku roku. Holt mám na něj vliv! Jenomže když se směje mě, tak už to tak super není.
Rozhlížím se po busu abych si ukrátila tu strašnou nudu. Martin zachytil můj pohled a soucitně se usmál. Taky jsem se usmála, aby věděl, že to zakopnutí atd nemyslím tak vážně.
"Tak co, už ses dosmál?" Obrátila jsem pozornost směrem k Markovi.
"Jo," přikývl a utírá si slzy."Promiň, ale tvářila ses opravdu směšně!"
"Jo, to vždycky potěší," přikývla jsem neutrálně.
"A cos mi teda chtěla říct za sen?"
"No, tobě se zdá o čem?"
"Hm… to je různé. Ale nejčastějších předmětem všech snů, normálních chlapů, je erotika."
"Chápu," ušklíbla jsem se. "že se vůbec ptám…"


Den proběhl jako obvykle… možná trošku víc divočeji, ale vzhledem k tomu, že Elsie dneska ještě nenastoupila, což je fakt zvláštní, byl den divoký jen díky čtvrtákům, co málem zdemolovali školu, díky tomu, že se jeden po druhé shazovali ze schodů… Dokud jim to ředitelka nezatrhla. Ale stejně jim to nevadilo, ti v sobě měli tolik trávy, že kdyby to spojili, vytvořili by rozsáhlou zahradu.

Přišla jsem domů celkem v pohodě. Až na tu cestu s Martinem, teda. Další ignor, tohle mě snad jednou zabije… Nenávidím totiž ignorovat lidi! Kdyby to byl aspoň někdo, koho nemůžu total vystát, ale s Martou jsem se ještě před nedávnem skvěle bavila. No, tak fajn, ted jsem sama sobě totál pokazila náladu. Pfff… A přitom, to v buse vypadalo docela slibně, s těmi úsměvy a vůbec. Jenomže blbý je, že ani jeden z nás neudělá první krok.

Hodila jsem si dovnitř tašku a vyšla ven. Nebudu přece venku, když je tak pěkně! Aspoň teda na začátek listopadu je fakt krásně. Úplné babí léto. Sluníčko sice nepálí tak moc, ale mnohem víc než ráno, tudíž mi nehrozí omrzliny. Navíc… SAKRA JÁ MÁM POŘÁD MARKOVO SAKO!!! Tak to je dobrýý no… Chudáček, musel jet domů bez saka.
Volám mu.
"Prosím?"
"No, čau, hele nechybí ti něco?" zakřenila jsem se do telefonu.
"No…mám pocit, že ne… počkej… jasně, ty máš moje sako!"
"Haha, super bliky!" Tlemím se jak největší magor.
"Nech si to, jo," usadí mě. "Hm, mám si to pro to přijet?"
"Víš kde bydlím?" pochybuju.
"Jsi říkala někde u Moravské, tam jak je ten gympl ne? To najdu."
"Fajn, kdy tu budeš?"
"Hm… do hodiny."
"Ok, budu vás čekat, princi!" zašvitořím sladkým hláskem, až se mi ze mě samotné udělá blbě.
Tééda… ten je ale divný. Normální člověk by řekl: "Dones mi to do školy" a on hned za mnou jede.I když je fakt, že já nejsem zrovna spolehlivý člověk, takže neví jestli přijdu zítra do školy a jestli na to nezapomenu atd… no nakonec by se aj mohlo stát, že se toho saka, nedočká vůbec, tak se mu vlastně ani nedivím.

Mohla bych se jít projít, než přijde, stejně pro něho pak na tu zastávku asi musím jít, bo to je tady úplně bludiště. Samé domky vedle sebe a většina na chlup stejných. Hm, jak vidím, do baráčku vedle nás z leva se nastěhoval někdo nový! Konečně, už jsme měla plný zuby těch starých bručounů, asi si je už odnesl čert, za to stěžování si na tak hodné sousedy, jakými jsme my. Ne fakt, se na to mohli vysrat jako, přece nebydlíme nad nima, takže dupání a hudba jim nemůžou vadit zvlášť když jsou polohluší, oni si jen rádi stěžovali. No, spíš bych to řekla tak, že to bylo pomalu jedinou náplní jejich života.

No, nic. Sednu si tady na strom a bud je pozorovat.

O půl hodiny později

Ty jo, to je ale nuda někoho pozorovat… Stěhováci chodí sem a tam, nosí samé krámy a lidi kromě nich sem tam ještě žádné neviděla, snad se co nejdřív ukážou.

O dalších dvacet minut později

"Chrrrrr…pššš…. Chrrrroo pšššš….zzzz………………………ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!" Do prdele! To se může stát jenom mě, usnout na stromě a pak přepadnout na cizí zahradu! To fakt už není ani možný!

"Ahoj, jsi v pohodě?" podává mi ruku jeden sexy chlapík s fakt sexy úsměvem.
"No, jo, snad jo, jen jsem maličko usnula na stroměěě a hehe, no spadla, no. Hehe, to se stává no, hech!" Sakra sakra sakra co to kecám! Přijala jsem jeho ruku. Krásnou a hebkou… :-DDD už mi začíná fakt brutálně hrabat.
Ale fakt je sexy. A fakt moooc moc moc sexy. Ty vole…
Dlouhé, lehce vlnité vlasy v copku. Oči světlé a úplně modré, plné rty, jen vybízející k polibku, oholená tvář, černé triko a pod ním rýsující se sval a tmavé, volné džíny. Sooo soooo much sexyyy!!!
Ale někoho mi připomíná. Ale fest.
No nic, je na čase nastartovat mozek.
"Davide, pojď, musíme vybalovat!" blíží se k nám holka se světe hnědými vlnitými, dlouhými vlasy. Srdce se mi propadá níž a nííž, úplně cítím uzel zklamanosti. No to teda nee, to nemůže být jeho holka!!!
"Tvoje přítelkyně?" Hodím k ní bradou. Možná to je neslušné ale já to prostě musím vědět!
Směje se, ufff. Krááásně se směje…
"Ne, ne, kámoška, něco jako sestra. Už jdu," houkl na ní. "No, rád jsem tě viděl, snad se ještě někde uvidíme!" usmál se a pak odběhl, takže jsem neměla možnost mu říct, že bydlím vedle něj a že se setkáme i kdyby nechtěl. Což je dobře, protože kdybych mu to řekla, tak by mě považoval za ještě nenormálnějšího člověka, než kterým jsem a to už b bylo vážně kritické.

Zrovna když jsem byla uprostřed snění, zírání, přemýšlení atd, mi zabrněl v kapse mobil.

"Hm?" přiložila jsem ho k uchu, ani bych se podívala, kdo vlastně volá.
"No, čau, kde jsi?"
"Co? Kde bych měla být," zeptala jsem se zmateně pořád ještě s připitomělým úsměvem.
"Na zastávce,"
"Fakt jo…" zamumlala jsem mimo."
"ALICE, PROBER SE!" zařval mi do telefonu, až jsem nadškočila a beztka se mi aj zježily vlasy. Tohle oslovení mě teda probralo.
"Sakra, neříkej mi Alice!" zavrčela jsem."Už jdu," dodala pak milejším hlasem, aby si nemyslel, že jsem nevděčná a letěla na zastávku.

O-ou, ale to sako je kapku zelené od tráv, jak jsem spadla… no snad mě Marek nezabije…

I když zima ještě nepřišla...

18. listopadu 2010 v 20:37 | Gaīa
Je tu zimní lay. Líbí se mi. Chtěla jsem dát nějaké modré barvy... A je to tu! :D

Kam dál

Reklama